VŠECHNY MÉ ZÁPISKY

Mám takové svoje místo. Místo, kam utíkám, když od něčeho potřebuju utéct. Místo, kde mužů v klidu brečet.

Ve dvou letech mého dítěte jsem čelila jedné z nejtěžších výzev mého mateřství.
Dala by se nazvat: Jak dostat dítě z auta do domu za méně než 52 minut bez zranění, bez roztrženého oblečení, bez jeho řevu a mých slz, bez nápadně nenápadných pohledů sousedů a bez štěkotu a vytí psů v celé ulici.

Jednalo se...

V předchozím článku zmiňuji desatero rad pro rodiče. V tomto článku chci efekt jednotlivých rad vysvětlit v naději, že si to nějaký tímto tématem se zabývající influencer přečte a třeba vymyslí rady, u kterých se nebudu smát ani plakat a všechny je pochopím.

Konkrétně tyto rady se zabývají tím, KDE BRÁT V RODIČOVSTVÍ SÍLU, KLID A RADOST.

Na sociálních sítích existuje mnoho profilů, které radí rodičům, jak zvládat svoji roli a jak s lehkostí a vlastně jen tak mimochodem vychovat šťastné dítě.

Přišlo mi několik dotazů na mou totožnost. Výzev, ať napíšu, kdo jsem, kde bydlím a co dělám. A jeden dost neslušný návrh, ať sem dám své fotky.

V mém pomyslném žebříčku reakcí na dětský autismus a hyperkinetickou poruchu se jednoznačně dostala na vrchol. Vlastně z toho žebříčku všechny ostatní shodila na zem.

Pane doktore, jak poznám, že jsem se s tím fakt smířila?"

Jeli jsme na výlet do podzimní Prahy.

Než jsem vytvořila ty zbylé, stihla jsem do sebe nějakou tu palačinku nasoukat.
Sedla jsem si ke stolu a podala manželovi jeho talíř. Palačinky si rozřízl na poloviny, do každé dvakrát kousnul a během chviličky vše spolykal jako had.
Já bez talíře, on s prázdným talířem. Podívali jsme se na naše dítě, jak soustředěně nabírá na vidličku...

Dlouho jsem se bránila účasti na pravidelných setkáních maminek autistů v našem respitním centru. Měla jsem obavy z těch silných témat, co se tam budou řešit. Myslela jsem si, že to mojí už tak dost zoufalé duši jenom přitíží.

Nikdy jsem moc nechápala, jak mi má pomoc, že je na tom někdo další stejně nebo hůř. Takže...

V životě jsem mockrát slyšela "Miluju Tě." Ale skoro na žádné si přesně nepamatuju.
Možná se význam těchto slov přeceňuje. Nebo je jen nepovažuji za zapamatování hodné já?

Dokonale si totiž pamatuju vyznání lásky, která tato slova neobsahovala.

Nezapomenutelné manželovo vyznání bylo při mém trápení s našimi dnes už bývalými přáteli: "Když má někdo...

Před diagnózou jsme měli jako rodiče nejtěžší období.
Náš syn nekomunikoval, ničemu nerozuměl a zmítal se v dlouhých agresivních a sebeagresivních záchvatech mnohokrát denně.

Kromě neustálého boje se synem jsme bojovali i s nedůvěrou našeho okolí.

Kdekoliv jsme se zmínili o našich zážitcích, nikdo, kdo s naším dítětem nestrávil o samotě víc než 2...

Ze začátku jsem terapie chápala jako naši spásu. Jako metody, jak svého syna vychovat co nejvíce k obrazu normálního dítěte.
No, byla to pěkná blbost.

A jak jsem celkem brzy začala tušit, žádná taková změna k normálu se nekonala.

"Miláčku jsi krásná, ale kdyby jsi byla auto, poslal bych Tě do servisu."
Ještě že můj manžel vozí auta do servisu i preventivně, jinak bych mu ty vajíčka servírovala rovnou na hlavu.
Jsem se synem už týden doma. Viróza. A ne ta prezidentská. A navíc v hardcore verzi. Takže tuším, že STKáčkem bych asi neprošla.

Jsem na úžasném kouzelném místě. Jsem v pohádce. Je mi krásně.

Po každé bouři vyjde slunce. Po každé noci bude světlo. Po každém pokálení od ptáka přijde štěstí. Proto i já musím uvést, co je na autismu nejlepší.

V rámci PMS mám chvíle, kdy nutně potřebuju uklízet a pak chvíle, kdy nutně potřebuju filozofovat. Tento měsíc se ve svých úvahách zaměřím na to, co je pro mě - pro mámu autisty na autismu nejtěžší.

Úplňkové noci u nás probíhají už dlouho stejně.

Pozdě večer mi volá moje sestra, že má divnou touhu jít do lesa sbírat byliny.

Tak jsem se včera dozvěděla, co budu dělat za přibližně 20 let.

Ještě před třemi lety bych řekla, že manžel nakonec spáchá tu sebevraždu a my prodáme náš dům a necháme si postavit opevněný, vypolstrovaný, vojenský bunkr připomínající domek někde na samotě.

Někdy si myslím, že si můj syn myslí, že jsem úplně hloupá. A že jsem stejně jako učitelka Johna Lennona nepochopila život.

Kdo by nemiloval popelku? Kdo by nechtěl být popelkou? A kdo by neznal odpověď na slavnou hádanku?

Podle jedné teorie čas ve skutečnosti neexistuje a vše se děje najednou, jen lidé to nedokáží vnímat jinak než postupně.

Kdybych si osvojila schopnost jiného vnímání a mohla si tento zápisek psát jako máma a zároveň číst jako bezdětná, tak si tady uvedu informace, o kterých jsem neměla ani tušení a které mi usnadní život s mým malým...

Přesně vím, jaká jsem chtěla být máma. Dokonalá.
Přesně vím, jaká jsem máma. Milující a chybující.
A taky naprosto přesně vím, že nejsem Každá máma.

Zrovna se mu na třetí pokus povedly spojit dvě části mostu. Zarazil se, zvedl své dlouhé řasy a podíval se na mě.

Mých prvních 5 let s mým milovaným autistou by se dalo stručně shrnout asi takto.

Mám velkou potřebu vyjádřit se k parlamentním volbám 2021.

Letos je za sebe mužů zhodnotit jako velice emotivní a hlavně úspěšné. Teď už můžu být hrdým, sebevědomým občanem.

Asi budu potřebovat další výměnu medikace, protože si připadám zase mimo. Vypadá to, že jsem jediná, kdo si objednal jablečnej džus. Možná je to tolika ránama do hlavy, co jsem dostala od mého pomeranče. Nebo mi z toho častého krvácení zase chybí železo a mozek potřebuje prokrvit. A nebo mám jenom neobvyklé chutě.

"Prosím Tě a po kom to může mít?" zeptá se naléhavě moje máma. Zamračí se a zamíchá si čaj. "Vždyť jsme všichni normální," udiveně dodá a začne si namotávat pramen vlasů na ukazováček.
"Viď, já to taky nechápu, mami."