Normální svět

Mých prvních 5 let s mým milovaným autistou by se dalo stručně shrnout asi takto. 

Tři roky na mateřské, kterou lze popsat jako něco mezi krutou kocovinou, nepřetržitou spánkovou deprivací, vymítáním ďábla z těla nevinného nádherného děťátka, častým rentgenovým zářením a nošením šarlatového písmena.
 

Pak přišla diagnóza, která mě o to šarlatové písmeno připravila. Jenže mě připravila taky o mou naději, mé sny, funkční zažívání a málem i o manželství. 

Následoval rok zoufalého hledání jiných snů a hlavně alespoň nějaké naděje. Shánění informací snad ze všech civilizovaných států světa, studium knih, terapií, přednášky, kurzy, články, příručky - na to všechno bych potřebovala jeden další celý život. A to nemluvím o času, který mi ubíraly pravidelné návštěvy psychologa a manželské poradny.

Pak se nade mnou osud slitoval a ukázal mi respitní centrum, kam můžu syna každý den na 8 hodin odvést, kde mu poskytnou veškeré terapie a ještě tam bude narozdíl od školky moc rád.

Ovšem místo užívání si nabyté svobody přišla reaktivní deprese a psychiatrovi to trvalo další rok, než jsem měla zase radost ze života. 

Přesto jsem si pořád připadala tak jiná, tak nenormální. 

O to víc jsem byla překvapená, když jsem ze své roky dlouhé autismem a depresí zapříčiněné izolace konečně vyšla ven. Do normálního světa. A ten mě teda neskutečně překvapil!

Všude to vypadalo, jakoby se snad do každé rodiny narodilo dítě se stejným autismem, jako má můj syn. A musím teda ocenit, jak se tomu celá společnost přizpůsobila. 

Všichni začali nosit roušky. Jako za mě super nápad, jak neutrácet za líčidla a přitom nestrašit okolí svým mrtvolným zjevem. 

Začalo se nakupovat online a většina obchodů se zbytným zbožím se uzavřela. Jak taky jinak, když s autistou není čas ani se dojít vyčůrat, natož lítat po obchodech.

Na nákup potravin se smělo jen v určitý čas a nejlépe po jednom. Zase další úžasná vychytávka! Další členové rodiny mohli hlídat dítě a člověk si sám mohl v klidu nakoupit. 

A když náhodou musel autista s Vámi, zvládal to líp, protože všichni automaticky dodržovali dvoumetrové rozestupy. 

Nezapomnělo se ani na to, že někteří autisté mohou v afektu nechtěně ublížit sobě i ostatním. Zřejmě proto byla všude instalována plexiskla.

Některé restaurace vydávaly jídlo pouze s sebou, jiné zkrachovaly. Jako přece nečekaly, že si tam někdo s malým autistou troufne přijít. 

Zavřely se školy a děti se učily doma. No samozřejmě. Ani v minulých dobách naše školství nezvládalo individuální potřeby pouhé menšiny autistů. A to ani ve speciálních školkách a školách, což jsme zažili na vlastní kůži. Takže bylo jasné, že s většinou takových dětí to školy vzdají úplně. 

Lidé přestali chodit do práce a s online nápovědou od pedagogů se ujali výuky svých dětí. Tady teda musím poznamenat, že jsem úplně blbá, protože kdybych s tou výpovědí počkala, mohla jsem za domácí výuku syna ještě dostávat ošetřovné. Takhle jsem to dělala zadarmo a bez nápovědy. 

Společnost uznala, že péče o autisty je extrémně náročná, a během krátké doby vybudovala celou síť podpory pro pečující. Byly zřízeny krizové linky, informační weby a online poradny terapeutů, psychologů a psychiatrů. 

Každý už věděl, jak je těžké absolvovat s autistou běžné pochůzky. Proto úřady úřadovaly online, doktoři své recepty posílali online a jednoduše ordinovali po telefonu. 

Všichni lidé byli najednou tak osamělí. Museli přestat vídat své přátele, své rodiče a prarodiče. Další nelehká součást takového rodičovství.
Ale zmobilizovala se kulturní část našeho národa. Umělci totiž pochopili vážnost situace a pořádali online představení a online koncerty, aby pomohli odbourat tuhle náročnou sociální izolaci. 

A to ještě není všechno! Prý se chystá nějaký zrychlený nákup velkého množství ochranných pomůcek a vláda kvůli tomu už vyhlásila nouzový stav. 

A navíc sousedka říkala, že v televizi říkali, že důchodcům by ty ochranné pomůcky měly přijít poštou. 

Do důchodu mám ale ještě hodně daleko a ty modřiny mě dost bolí už teď. A podle toho s jakou náladou se dneska syn probudil, mi asi odpoledne přibudou další. 

Já si snad po letech budu muset zapnout televizi, abych zjistila, kde se ty ochranné pomůcky dají sehnat.