Snažím se Tě pochopit
Jsem na úžasném kouzelném místě. Jsem v pohádce. Je mi krásně.
Kolem mě prolétávají velké barevné světlušky a tak nádherně se smějí. Jako tisíc rolniček. Jako tisíc malých zvonečků.
Pokaždé, když se ke mě přiblíží, přímo mě zavalí obrovské štěstí. Musím se smát s nimi! Musím se zvonivě hlasitě smát! Musím se bláznivě radovat! A výskat! A skákat! A točit se! A pořád dokola.
Nevadí, že spadnu. Mám pod nohama dlouhý hřejivý koberec.
Ležím na něm a koukám do nebe. Do nejmodřejšího nebe, na kterém plují rozkošné naducané ovečky. Jedna mi zamává a udělá kotrmelec.
Taky jí mávám a otvírám svou náruč. Ona zapíská na ostatní ovečky. Teď mi mávají všechny. Jeee a posílají mi pusinky!
Je tma. Něco se přiblížilo a zakrylo slunce.
To ne! Vstávám a snažím se zjistit, co se děje. Zmateně se koukám kolem sebe a nic nevidím.
Zase je světlo.
Proletí další světluška. Ale něco je jinak. Ta světluška už se nesměje.
Skluzavka je pryč. Ovečky zmizely. Vidím jen zbytky jejich vlny na nebi. Ovečky, kde jste? Ovečky! Co se stalo?
Něco mě táhne pryč. Já ale nechci pryč! Vytrhnu se a běžím za další smutnou světluškou.
Světluško, kde jsou ovečky? Chytne mě to a zase táhne pryč. Bráním se. Bráním se, co mi síly stačí.
Přiletí další světluška a blízko mě se zastaví. Chce mi něco důležitýho říct. Chce mi říct, co se stalo s ovečkama?
Ale já k ní nemůžu, něco mě pořád táhne dál a dál. Snažím se vytrhnout. Je to ale silnější.
Táhne mě to daleko. Táhne mě to až na konec koberce.
Panebože! To ne! Vedle koberce je pole ze žhavého uhlí.
Tam ne, tam nemůžu! Tam se usmažím. Panikařím, mám šílený strach.
Začnu zuřivě bojovat a křičet: Pomoc! Pomoc!
Kopu. Bráním se. Koušu. Škrábu. Trhám sebou. Bojuju. Ale prohrávám. Pomoc! Já nechci shořet!
Mám strašný strach. Nemůžu dýchat, zalykám se. Srdce mi bije. V hlavě mi hučí. Já nechci do žáru. Musím se zachránit. Musím zůstat na koberci. Musím bojovat. Bojuju o život! Pomoc! Pomozte mi, prosím!
Bojuju tak dlouhu.
Bojuju z posledních sil.
Ruce a nohy mě přestávají poslouchat. Skoro je necítím. Cítím jen strach. Budu to muset vzdát.
Nechci to vzdát!
Už jenom pláču. Pláču a vzlykám. Tolik se bojím.
Pořád slyším létat světlušky. Ale nevidím je. Oči mám plné slz.
Moje třesoucí se tělo se blíží k rudým uhlíkům.
Ležím na nich a pláču.
Nepálí to.
Jsem na chodníku.
Klečí u mě máma. Vypadá divně. Tak pomuchlaně a odřeně.
A taky pláče. Asi kvůli těm ovečkám. Nebo taky s někým bojovala?
Kolem ní prolétne světluška. Ale už mě to za ní neláká. Chci k mámě! Chci domů!
Máma mě vezme do náruče a něco mi říká. Nerozumím jí.
Já jí vlastně nikdy nerozumím.
Stoupne si na kraj chodníku a na něco čeká. Pevně ji objímám.
Přiletí další dvě smutné světlušky a zastaví. Máma mezi nimi projde.
Tady už to poznávám. Je to dobrý. Jdeme domů.