Místo

Mám takové svoje místo. Místo, kam utíkám, když od něčeho potřebuju utéct. Místo, kde mužů v klidu brečet. 

To místo je na zaprášené cestě uprostřed rozlehlých polí s výhledem na širokého okolí.
Někde v dálce za všemi těmi poli je pár lesů a obrysy dvou měst.
Připadám si na něm jako jediná na zeměkouli.
Daleko od zbytku světa.

Brečela jsem tady po potratu.
Potřebovala jsem utéct od všech těch řečí, že to tak mělo být, že by to dítě bylo určitě postižené, že to ještě ani nebylo dítě, že jsem byla těhotná jen chvíli, že než se naděju, zase těhotná budu.

Brečela jsem tady poté, co jsem už pár měsíců vozila kočárek.
Potřebovala jsem utéct od zklamání z mého vyčerpávajícího mateřství s dítětem, které pořád jen brečelo a kňouralo a nespalo ani v tom kočárku.

Brečela jsem tady při čekání na výsledky biopsie mojí mámy. Potřebovala jsem utéct od jejího šíleného strachu. 

Brečela jsem tady, když jsme se s manželem pořád jen hádali nebo jsme spolu nedokázali mluvit vůbec. 
Potřebovala jsem utéct od něj.

Brečela jsem tady po vyřčení diagnózy a první špatné prognózy mého dítěte.
Potřebovala jsem utéct od všeho.

Brečela jsem tady s prvními krvavými otisky maličkých dětských zubů na mém předloktí. Potřebovala jsem utéct před strachem z budoucího strachu z mého vyrostlého dítěte.

Pak jsem měla depresi a brečet jsem najednou nedokázala. Nedokázala jsem na to místo ani dojít. 

Vloni jsem tady už zase brečela.
Vzala jsem na procházku našeho obrovského psa, který si na mém místě lehnul a odmítal vstát. V docela znatelném mrazu a metrovém sněhu jsem toho devadesáti kilového přichcíplého mamuta plačky prosila, ať se už zvedne a jdeme domů. 

Dnes jsem vlastně neplánovaně na tom místě byla znovu.
Rozhlížela jsem se na všechny strany a přemýšlela nad zveřejňováním mých zápisků. 
Představila jsem si, že na podobném místě někde daleko stojí další maminka autisty a daleko od ní další. A že ty maminky prožívají stejné příběhy jako já. Že se nad mými zápisky chápavě smějou a nepřipadají si jediné na zeměkouli. Pak mi napíšou komentář a nad ním se zase směju já.

Dneska jsem si na tom místě uvědomila, že si už i já nepřipadám jediná na zeměkouli.
Asi snad poprvé v životě chápu povzbuzující význam věty: Nejsi v tom sama.
Moc Vám za to děkuju!