Pomůcky

Ve dvou letech mého dítěte jsem čelila jedné z nejtěžších výzev mého mateřství.
Dala by se nazvat: Jak dostat dítě z auta do domu za méně než 52 minut bez zranění, bez roztrženého oblečení, bez jeho řevu a mých slz, bez nápadně nenápadných pohledů sousedů a bez štěkotu a vytí psů v celé ulici.

Jednalo se o odpoutání dítěte z autosedačky, jeho přemístění zem, devět kroků, pět schodů, otevření a zamčení dveří. 

První pokusy o zdolání této výzvy byly čirým utrpením. Zkoušela jsem snad všechno, než jsem si přišla na pár pomůcek, které mi to přece jen trochu usnadnily.

Moje mateřská výzva odstartovala rozvazováním pásů dětské autosedačky, kdy se mi už od vypnutí motoru řádně rozzuřený syn vší silou zakousl do ruky. Z tohoto důvodu jsem v autě bez ohledu na roční období vozila zimní bundu a lyžařské rukavice.

Pak můj běsnící kanibálek ze sedačky vyskočil a většinou mě s bojovým křikem odkopnul kousek od auta, aby mohl skočit šipku s rukama za zády rovnou na betonové dlažební kostky. Jenže tam už jsem měla prozíravě připravenou obrovskou rohožku. To ho při dopadu ještě víc vytočilo a tak si vedle rohožky párkrát bouchnul hlavou o zem, aby se uklidnil.

Když jsem se ho snažila vzít do náruče, poškrábal mi obličej, vytrhal mi vlasy, pokousal mi krk a většinou roztrhnul už tak dost rozervanou zimní bundu. Po pár kopancích do břicha jsem to většinou vzdala a vrátila ho zpět na zem. A mohli jsme se vydat na cestu.

Po deseti minutách řevu, boje a slz jsme se dostali ke čtyři kroky vzdálené stoličce, kterou jsem si umístila doprostřed nekonečné cesty ke schodům. Tam jsem si sedla a snažila se konejšit moje v afektu se zmítající dítě a trochu si odpočinout.
Obvykle k nám přišel náš pes, který jako jediný v ulici neštěkal a nevyl, a olízal mi krev ze škrábanců a odřenin na rukou už bez rukavic. Ty mi v tom boji můj zdatný bojovník vždycky strhnul a zahodil někde mezi druhým a třetím krokem.

Po dalších deseti minutách marného utěšování a vysvětlování jsem nabrala trochu sil a šli jsme dál.
Za dalších velice hlučných a bolesti plných dvanáct minut jsme se dostali ke schodům. Tady už jsme byli schovaní před zvídavými pohledy všech nalevo od našeho domu se nacházejících sousedů. Ti napravo měli dál krásný výhled na nejzajímavější část našeho výstupu. 

Na první schod jsem si opět sedla nebo spíš dopadla. Sundala jsem si rozervanou zimní bundu a dávala ji na hranu toho schodu, kam se hlavou napřed opakovaně vydávalo moje ječící dítě. A pak jsem ji dávala zase pod schody, kam jak jinak než po hlavě a občas teda i po zádech z každého schodu moje ječící dítě několikrát skočilo.
 
V téhle fázi už jsem začala naplno brečet i já. A přes všechny ty slzy, nudle a lapání po dechu jsem se všemožně snažila synovi zabránit v rozbití hlavy a zranění zad. To nás obvykle trochu zpomalilo, takže zdolání pěti širokých betonových schodů se protáhlo na celých 15 minut.

Odemčení dveří naší zasklené terasy bylo hned, ale moje stále neuvěřitelně nahlas řvoucí dítě zuřivě bránilo jejich zavření a na poslední chvíli mi do zavírajících se dveří strkalo nohy, ruce nebo krk. Takže to zabralo dalších 5 minut, než jsem dokázala ty dveře bez amputování nějaké části těla mého syna zavřít.

Na zamčené a už dávno zcela bezpečené daloby se říct téměř vypolstrované terase mě čekaly moje poslední pomůcky. Box 120ti papírových kapesníčků, studený a od rána trochu zaprášený kafe a bonboniéra.
Když jsem se koukla na hodinky a zjistila, že jsme to pod 52 minut zase nedali, bylo mi jasný, že tyhle pomůcky použiju použije úplně všechny.