Obyčejná setkání

Dlouho jsem se bránila účasti na pravidelných setkáních maminek autistů v našem respitním centru. Měla jsem obavy z těch silných témat, co se tam budou řešit. Myslela jsem si, že to mojí už tak dost zoufalé duši jenom přitíží. 

Nikdy jsem moc nechápala, jak mi má pomoc, že je na tom někdo další stejně nebo hůř. Takže věty typu: "Nejsi v tom sama." mi vždycky jen přitížily. Když jsem si představila svět plný stejně sklíčených maminek, udělalo se mi nevolno. 

Přesto mi bylo blbý, že tam kromě mě všechny maminky chodí a navzájem se už tak dobře znají. A tak jsem se tam po celých dvou letech přece jen dokopala. 
 

No a nakonec se tam řešila úplně obyčejná témata jako bydlení, finance, recepty nebo domácí mazlíčci.

Dozvěděla jsem se, kde se dá výhodně koupit nová sedačka, když tu stávající už kompletně pročůrá Vaše brzy dospělé dítě.
Že každých pět let je potřeba ušetřit na celkovou rekonstrukci domácnosti, protože v tak zdemolovaném bytě se už jednoduše nedá žít.
Jak udělat výtečnou domácí marmeládu, ve které dítě nemá šanci poznat koňskou dávku svých rozdrcených léků.
A že taková klidná spokojeně vrnící kočička s hebkým kožíškem pomůže dítě krásně zklidnit poté, co zbije svou mámu.

No. Nevím, čeho jsem se tak bála.
Asi na ta pravidelná setkání začnu chodit pravidelně. Každé dva roky.