Vyznání

V životě jsem mockrát slyšela "Miluju Tě." Ale skoro na žádné si přesně nepamatuju. 
Možná se význam těchto slov přeceňuje. Nebo je jen nepovažuji za zapamatování hodné já?

Dokonale si totiž pamatuju vyznání lásky, která tato slova neobsahovala.

Nezapomenutelné manželovo vyznání bylo při mém trápení s našimi dnes už bývalými přáteli: "Když má někdo problém s Tebou, má ho i se mnou. A je jedno, kolik let se s nimi kamarádím."

Nejkrásnější vyznání sesterské lásky bylo docela vtipné: "Kdybys byla chlap, byla bys fakt úžasnej. Byla bys přesně to, co hledám."

Velmi intenzivní bylo vyznání lásky od mé mamky: "To mi ani neříkej, jak se o něj mám postarat. Kdyby se Ti něco stalo, tak skončím v blázinci nebo umřu taky."

Velmi zajímavé bylo vyznání lásky od mého táty: "Já Tě mám rád, když jsi 30 kilometrů daleko, je u Tebe všechno ok a nic po mě nechceš."


Ta nejupřímnější bývají dětská vyznání, která nepotřebují slova.

Když ke mně můj malý nesmělý synovec celý rozzářený přiběhne ještě dřív, než vystoupím z auta, a úplně se zapomene stydět.

Když moje náctiletá neteř zvedne hlavu od mobilu, sedne si ke mně a začne si se mnou jen tak povídat o komiksech, o kámoškách, o škole, o rodičích, o životě.

Ale to jednoznačně nejsilnější vyznání lásky je, když se ke mně můj zuřící syn uprostřed afektu rozeběhne, zaregistruje mou obranou pozici, ovládne se a těsně přede mnou zabrzdí, obejme mě a začne plakat.
V tu chvíli jsem si jistá, že jsem ten nejmilovanější a nejdůležitější člověk na světě. 

A tohle prostě nejde zapomenout. Tomu se žádné "Miluju Tě." nevyrovná.