Štěstí

Podíval se na mě široce otevřenýma očima. 

V těch očích byly malé odlesky hvězdiček jakoby se díval na noční oblohu. Začaly se víc a víc třpytit a nádherně svítily v dokonalém modrozeleném vesmíru. 

Uprostřed se začaly rozšiřovat velké černé zorničky. Jakoby mi nabízely bezpečnou milující náruč. Bylo v nich tolik důvěry, něhy a radosti.

Chtěla jsem do těch očí vejít a být tam navždy. 

Najednou se ty oči přikrčily a objevil se pod nimi veliký bezelstný úsměv s jedním uraženým předním zubem.
 

Byla jsem fascinovaná. Byla jsem jako zhypnotizovaná. 

Jako bych tam v tu chvíli nebyla jen já, ale se mnou i všechny mé minulé představy o mateřství, o lásce k dítěti, o našem pevném poutu, o naplněném životě. 

Jako bych se na své překrásné dítě podívala poprvé.

Bože můj! Tak takhle se cítí mámy, když se jim dívá do očí jejich šťastné dítě.

Bože můj! To je taková nádhera!