Síly úplňku
Úplňkové noci u nás probíhají už dlouho stejně.
Pozdě večer mi volá moje sestra, že má divnou touhu jít do lesa sbírat byliny.
Jestli tam fakt někdy vyrazí, jsem docela zvědavá, co přinese. Je totiž schopná udělat koprovku z heřmánku.
Manžel usne už před večerníčkem a chrápe. Chrápe tak, že se sám sebe leká a probouzí se.
Syn kolem desáté usne asi na dvacet minut a pak až do rána běhá po domě od okna k oknu, hlasitě se směje někdy děsivě vykřikuje.
A když mu začnu slibovat hory doly, přemlouvat ho, prosit či vyhrožovat, přikryje mě peřinou a řekne: "Hyhý". Což znamená: spi a nech mě být.
Snažím se alespoň na pár vteřin zabrat, než syn přeběhne z jednoho pokoje do druhého a než se manžel znova nadechne. Ale nejde to!
Je to k zešílení! A trvá to tolik hodin! Je to normální týrání!
Je ještě tma, ale je čas vstávat. Vypravím podrážděné dítě a napůl spícího manžela. Sotva se rozloučíme, utíkám do postele.
Mám ještě hodinu, než budu muset otevřít pracovní email.
Zachumlám se do peřiny, hlavu zabořím do polštáře a zavřu oči.
Nadechnu se a.....
BUM! BUM! BUM! BUM! BUM! BUM! Za vedlejší stěnou našeho dvojdomku začne bubnovat tchýně. To neeee!
On už je vlastně podzim. To je jí při bubnování na poli zima.
Tak tady místo spaní píšu tenhle zápisek a poslouchám rituální bubnování.
Ale ještě než ho zveřejním, podívám se pro jistotu do kalendáře, abych se radši neztrapnila.
Aha, tak nemusím. Nás pes začal právě výt. No jo, vždycky měl dlouhý vedení.