Ať ho nekousne! 2

Jeli jsme na výlet do podzimní Prahy. 

U Staroměstské mostecké věže měl jeden pán na ramenou obrovského hada a vybízel turisty k jeho pohlazení. Lidé se mu vyhýbali, ale náš syn si to namířil přímo ke kroutícímu se ocásku respekt budícího škrtiče. 
Napřahoval ruku, otevíral pusu a já jsem sama sebe slyšela z plných plic křičet: "Pozor, ať ho nekousne!"

"Nebojte paní, ten had nekouše!" Odvětil pán a pobaveně se usmál na tu řvoucí hysterku.
"Ale můj syn ano!" Usmála se ironicky hysterka a stáhla synovu ruku z hadího ocásku.

Pán začal nechápavě couvat a manžel rychle odvedl syna do davu turistů, aby tu svou pochoutku neměl na očích. 

A pak už ten náš výlet probíhal celkem klasicky. 

Osmnáctkrát jsme syna přesvědčovali, ať z toho Karlova mostu neskáče. 

Dvanáctkrát jsme mu zabránili vrhnout se pod projíždějící taxíky. 

Dvakrát se pokusil sníst zatavený jídelní lístek v restauraci. Třikrát se pokusil poobědvat brčko. A jenom jednou z restaurace utekl.

Po patnácti velice nervózních minutách ve frontě na lanovku se rozhodl, že do ní nevstoupí a na její střeše jsme mu zase nedovolili jet my, takže jsme si vyšlápli Petřín pěšky. Po cestě jsme mu nesčetněkrát doporučili nesvačit to spadané listí. Nahoře jsme mu šestkrát zakázali skočit z rozhledny. A celých dvanáct vteřin jsme se kochali výhledem na naše hlavní město. 

Na hradě jsme mu celkem pozdě vysvětlili, že ty věnce k výročí založení našeho státu u sochy TGM nejsou křesílka. 

Pak jsme si místo krásně vonícího trdelníku se zmrzlinou koupili kýčovité sněžítko, protože to prodávali u jediného stánku, kde nebyla nekonečné fronta o dvou a více lidech. 

Na nástupišti v metru jsme synovi čtyřikrát zabránili skočit do kolejiště, z toho rozhlasem nás napomínali pouze jednou. 

A po cestě domů jsme hodinu a půl poslouchali jeho kňučení, pláč a výkřiky a jenom pětkrát se vyvlíknul z bezpečnostních pásů a chtěl vyskočit předním oknem.

Příště si toho hada alespoň pohladím, ať mám taky nějakej výjimečnej zážitek.