Potom, co jsem se synem absolvovala přezkoumání jeho zdravotního stavu před posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jsem několik dalších dní uvažovala nad tím, jestli nám to celé stálo za to.

Tenhle zápisek sice píšu v nelidskou hodinu, ale nesnese to odkladu.

Na gymplu jsme si rozuměly i beze slov. Kámošky na život na smrt. Jenže pak se ten život stal.

Podle slov naší psycholožky syn už před rokem dospěl do bodu, kdy by měl chápat moje potřeby, a tak mu mám začít vytyčovat i své hranice.

Po nešťastných výsledcích slovenských voleb jsem si po šťastném výsledku mého covid testu zalezla do postele a pustila si pár politických diskuzích, abych se zorientovala v tom, co se to sakra ve světě normálních lidí děje.

Nejen kamarádovi mého manžela, ale všem dalším známým i neznámým, co ke mně pronesli stejnou větu, snad pomůžu pochopit ještě jednu důležitou věc. Kdyby Vaše dítě bylo takové jako to moje, určitě byste ho nedali. Nikomu a nikam!

Pohybuje se bez pomoci a umí si doručit lžíci s jídlem do úst, takže to podle posudkové komise rozhodně není osoba plně závislá na péči.

Myslím, že pravidelní kolemjdoucí jsou už celkem zvyklí, že na ně u našeho plotu štěká rozzuřený pes a rozjařený autista.
Myslím, že pravidelní kolemjdoucí ví, že v létě se zvyšuje pravděpodobnost, že na ně u našeho plotu bude štěkat rozzuřený pes a rozjařený nahatý autista.
Náhodní kolemjdoucí neví, a tak se obvykle změní v civící stojící a...