Jaké to je?

04.01.2022

O Vánocích mi napsal jeden mladý muž na spektru a ptal se mě, jaké to pro mě je být mámou autisty. Dlouho jsem nevěděla, co na to napsat, protože jsem si zakázala odpověď, že se to nedá jen tak vysvětlit.


A tady je moje jen tak vysvětlení.  


Být mámou mého autisty je jako být mámou tří bytostí v jedné. Být mámou mého autisty je jako být mámou anděla, ufona a teroristy.


Můj syn je nádherný. Jako anděl.
Je přesně tak čistý, něžný, křehký a okouzlující.
Má velké charisma. Často se stává, že i úplně cizí děti se spontánně přidají k jeho způsobu hraní, vnímání a chtějí s ním být, i když je ignoruje. V jeho přítomnosti roztávají dokonce i ti největší dospělí drsňáci. V jeho přítomnosti v sobě lidé objevují to lepší.
Nemá potřebu se nikomu zavděčit a možná proto je tak opravdový, bezprostřední a veselý. Svět vedle něj je najednou tak nádherné místo plné radosti a svobody.

Být mámou anděla je překrásné. Tak povznášející. Tak opojné a magické.

Je to ohromující láska, hrdost a pokora. Je to blaženost. Je to výsada. Je to ten největší smysl bytí. Je to obrovská vůle k životu.


Můj syn je jako ufon. Zmatený, vyděšený a zároveň nadšený ze všeho, co vidí.
Většině věcí na světě nerozumí a lidi a jejich chování nechápe vůbec.
Na silnici ho víc zaujme pokřivený kamínek než naleštěný červený sporťák. Ten kamínek samozřejmě sní.
Nemluví běžnou řečí, má svůj jazyk plný skřeků a výkřiků, má jiné držení těla, při chůzi skáče, rád se kouká na svět vzhůru nohama. 
Nevnímá nebezpečí, nemá strach z děsivých lidí, masek, situací, ale bojí se nafouklých balónků a špuntu ve vaně.
Neučí se přirozeně nápodobou, příčinu a následek nepochopí hned.
Chce všechno vyzkoušet, osahat, ochutnat, teda všechno kromě jídla.
Dostává nás do tragikomických a neuvěřitelných situací téměř neustále. E. T. - mimozemšťan, Kevin ze Sám doma i Denis - postrach okolí jsou proti němu nudní žabaři.
Svět vedle něj je jeden velký adrenalinový Disneyland. 

Být mámou ufona je jedna velká neznámá.
Je to matoucí, nevšední, tajemné, nervózní a vyčerpávající.
Znamená to být neustále ve střehu a chránit jeho před světem a svět před ním. 
Znamená to nadevše milovat někoho, jehož způsobu bytí a komunikace skoro nerozumíte a kdo ještě víc nerozumí Vám.
Je to absurdní, legrační, mrazivé a děsivé.


Můj syn je jako terorista, který chce zničit vše, s čím nesouhlasí.
Chce umlátit, rozkopat, rozkousat, rozdrápat a roztrhat vše, co ho přivádí do úzkých, do stresu, pod nátlak. Vše, co ho přivádí k těm šíleným pocitům, které se mu nelíbí, kterým nerozumí, které ho ochromí tak, že při nich ztrácí kontrolu nad sebou samým.
Chce zničit vše, co mu tohle působí. Vše, včetně sebe. 
Svět vedle něj je temné místo plné bolesti. 


Být mámou takového dítěte je těžké a depresivní. Je to dusivé břemeno. Trest.
Psychické a fyzické násilí v takovém mateřství je všudypřítomné. Je tam někde na pozadí každé vteřiny s Vaším dítětem. A propuknout může kdykoliv.
Čím je dítě větší, tím větší strach z něj máte. 
Často mě v jeho afektech napadalo, jestli tohle je ten okamžik, kdy mě zabije. 
Ale to není to nejtěžší.
Mnohem těžší je představa, jak bude žít beze mě.
A co když v afektu zabije sebe? Jak já budu žít bez něj?
Čím je můj syn větší a víc chápe, tím dřív dokáže převzít nad svým chováním kontrolu. A já už taky víc vím, jak jeho agresivním záchvatům předcházet a jak se v nich chovat. 
Díky tomu a díky jeho velké snaze naučit se řešit nepříjemné situace jinak, jsem si už dovolila doufat, že budu žít dlouho. 

Potřebuju ještě hodně času na to, abych z těchto tří bytostí, pomohla utvořit člověka, který to na světě zvládne beze mě. A hlavně mu na tom světě bude dobře. 
Člověka, který nebude zavřený za mřížemi jako terorista ani zkoumaný v ústavu jako ufon a ani nechci, aby z něj byl zbytečně brzo opravdový anděl.

Chci, aby to byl můj veselý, svou svobodu a radost si užívající chlapeček, který si zakřičí, popláče, poskáče a prohlídne svět vzhůru nohama, kdykoliv bude potřebovat.
A na pozadí každé chvíle s ním bude klid a bezpečí.