Dneska jsem se zamyslela nad tím, jak by asi autismus vysvětlil můj syn, kdyby uměl mluvit.
Myslím, že on by ani jednou nepoužil slovo porucha, postižení, handicap, ale ani výjimečnost nebo jinakost. Pro něj je to prostě život.

Poslední dny jsem jen zvracela a sledovala zpravodajství. Nebo to bylo naopak?

Jako máma si často říkám, na jak nepodstatných věcech mi celý můj nemateřský život záleželo. Třeba na vysvědčení. Podle těch svých jsem nabyla dojmu, že jsem na život připravená výborně.
Na život možná. Ale na život s autistou….

Tak jsem si plánovala, jak v rámci propagace knihy budu sdílet všechny krásné kometáře a dělat si srandu z anonymních hejtů. Jenže když člověk plánuje, Bůh se směje. A když plánuje můj člověk, Bůh smíchy učůrává.

Hned potom, co jsem si uvědomila, že už je pondělní ráno, zkoušela jsem na Googlu najít, co to sakra o víkendu bylo!
Google mě jako vždy nezklamal. Jako vždy mi nabídl exaktní vysvětlení toho, proč jsem místo spánku poslední tři noci krotila rozjařeně rozzuřeného a nejspíš novými léky na spaní nabuzeného, do raketové rychlosti rozpohybovaného...

Od té doby, co jsem máma mého autisty, jsem v podstatě výjimkou potvrzující všechna běžná pravidla. Naposledy se mi to potvrdilo 2. října, kdy sociální sítě zaplavily příspěvky o neviditelné práci neformálních pečujících.

Prvních pár měsíců po porodu jsem si myslela, že ještě chvilku vydržím a ono se to zlomí. Že ta moje obrovská láska k mému dokonalému, šíleně řvoucímu, nonstop se vrtícímu miminku, co nesnáší spánek, kojení, přebalování, koupání, zavinovačku, kočárek, autosedačku, říkanky, písničky a zřejmě i mě překoná všechno.

Včera jsem vedla rozhovor s manželem. U nás je to celkem vzácná věc - vést rozhovor. Já jsem věčně paralyzovaná autistickými zážitky, spánkovým deficitem a vedlejšími účinky antidepresiv. Manžel má hodně práce, hodně velkou krizi středního věku a hodně sklonů k sebelítosti. Naše komunikace se proto obvykle omezuje na stručná oznámení, jednoduché...