AFEKT
Afekt je snížení či ztráta kontroly nad vlastním jednáním z důvodu hněvu, smutku, strachu, úzkosti i radosti.
Může vypadat jako klasický záchvat vzteku.
Někdy je to přímá reakce na nějakou událost, jindy je to projev nahromaděného stresu a událost je jen spouštěč.
Není to provokace ani nevychovanost.
Je to způsob, jak se moje dítě instinktivně vyrovnává se silnou emoční reakcí.
Je to ztráta kontroly, která dítěti není příjemná a nechce ji.
Afekt je popsán na pozadí ohně a naše chování na pozadí vody. Protože oheň uhasíme vodou a ne dalším žárem.
U mého dítěte je afekt nejčastěji způsoben hněvem, strachem a občas silnou radostí.
Během afektu křičí, bije se do hlavy, škrábe se do obličeje, trhá si vlasy, kouše sám sebe, kouše do věcí, tiskne a rozmačkává dostupné věci, hází jimi, utíká nebo si lehne na zem a kope.
Oči má vytřeštěné, rychle dýchá, je rudý, je celý v napětí, jeho pohyby jsou rychlé a silné, nemá své jednání pod kontrolou.
Když do afektu fyzicky vstoupíte, může Vám ublížit.
Roky pracujeme na tom, aby byl syn schopný převzít v takových situací co nejdříve co nejvíc kontroly nad svým jednáním a mohl si své pocity prožít bezpečněji.
Daří se nám afekty zkracovat, nahrazovat běžným pláčem a agresi vybíjet pohybem nebo na věcech a ne na sobě nebo na jiných lidech.
Jakmile si můj syn situaci uvědomí, snaží se své chování ovládnout.
Do té doby (trvá to vteřiny někdy minuty) je dobré NECHAT AFEKT PROBĚHNOUT.
Necháme afekt proběhnout.
Je nutné zajistit bezpečí dítěte a svoje bezpečí. Případně odstranit podněty, co afekt vyvolávají.
Během afektu nemá smysl na mé dítě mluvit, už vůbec ne křičet ani mu fyzicky bránit. Situaci to jen zhorší a může Vám nezáměrně ublížit.
Po afektu už můžete poklidně reagovat.
Na dítě promluvit a říct mu srozumitelně, co má udělat nebo co se teď bude dít. Funguje mi snížit hlas, což většinou působí klidněji. Také používat krátké jednoduché věty nebo jen samotná slova. Pak syn nemusí ve stresové situaci ještě přemýšlet nad tím, co mu vlastně sdělujeme.
Můžete mu nabídnout ruku, svou náruč, sednout si na nějaké místo poblíž a nechat pocity doznít (většinou pláče).
Pak navrhnout další činnost. Někdy jeho zklidnění trvá déle, ale dá jasně najevo, kdy už je připraven na další činnost a kdy ještě potřebuje čas.
Důležité je zachovat klid. Nenásobit svým stresem stres dítěte.
Afekt dítěti nevyčítat.
Ale určitě o něm mluvit hned nebo později. Je dobré si říct, co ho vyvolalo, co bylo správné a co může moje dítě příště zkusit udělat jinak.
Spolu si afekt vždycky předvádíme. Já mu několikrát přehraju jeho chování i své chování. Co se stalo před afektem, během něho i po něm.
Syn mě nadšeně pozoruje a postupně se ke mně přidává a směje se tomu. Jakoby to znovu ale v bezpečí prožívá a může se na stejnou situaci bez ohrožení připravit pro příště.
Vlastně je to i způsob tréninku, když mu při přehrávání ukážu i jinou možnost chování, a také zpětná vazba pro mě, kdy si i já během mých divadelních výstupů uvědomím, co jsem mohla udělat líp.
Nepřenášejte na mé dítě odpovědnost za Vaše pocity, které máte při afektu.
Za to, že se cítíte trapně, že máte zlost, že se stydíte, že máte strach apod. Moje dítě dobře nerozumí svým emocím, ale pozná, že u Vás je něco špatně a že to vyčítáte jemu.
Znervózní ho to, znejistí ho to, vystraší ho to a může se znovu dostat do afektu.