Zahradnictví

Oblékla jsem syna do modrého oblečení a slíbila mu všechno možné i nemožné, abych ho namotivovala na cestu do nedalekého zahradnického centra. Chtěla jsem v tom krásném rozkvetlém prostředí udělat romantické fotky na Světový den porozumění autismu.

Potom, co syn s hlasitým neverbálním komentářem ručně prohlédl naplněné vozíky čtyř pomalých nakupujících, vrazil do dvou pánů, dvou babiček a jednoho psa, vyzkoušel stabilitu pěti zahradních dekorací, ochutnal čtyři nejedlé rostliny, dvě snad jedlé rostliny a dva určitě nejedlé květináče, jsme se konečně dostali k dětskému hřišti.

Posadila jsem ho na houpačku, vytáhla foťák, navolila ostření a vyfotila modrou šmouhu. A pak další šmouhu. Pak dítě zakousnuté v řetězu houpačky. Pak dítě, co si omotává řetěz houpačky kolem krku. Pak dítě, co mlátí do sedátka houpačky. Pak dítě, co si dává na hlavu sedátko houpačky překvapivě naplněné vodou. Pak mokré dítě, co leží pod houpačkou a láduje se kamením. Pak samotnou houpačku. Pak zase samotnou houpačku. A pak jsem šla hledat to dítě.
Naštěstí mě k němu navedly vyčítavé pohledy a verbální komentáře ostatních nakupujících. Sundala jsem vysmátého syna z plotu, nedobrovolně si proběhla všechny zahradnické uličky, dobrovolně zaplatila dva nakousnuté květináče a synovi slíbila všechno možné i nemožné, abych ho dostala do auta.

To Vám bylo tak hezký dopoledne! Byli jsme mezi kytičkama, svítilo sluníčko, moje dítě se bavilo, smálo a radovalo a mně dokonce zbyla hotovost, kterou jsem si připravila na úhradu škod. Teď už jen vybrat, kterou z těch romantických fotek dám v úterý na sítě😉