Vzkaz

Syn mě drží za ruku a jdeme po cestě hustě lemované stromy a vysokým křovím. Jdeme. Neběžíme, neskáčeme, nepřetahujeme se ani se neválíme po zemi. Jdeme. A neřveme. Taková vzácná chvilka. Přesto je mi těžko. Jsem vyčerpaná, zoufalá, plná beznaděje. Vyčítám si, že se ani v tak hezké chvíli nedokážu radovat. Po tváři mi tiše stéká jedna slza za druhou. 
Blíží se k nám stará babička. Ta babička už prožila celý život a moc času ji nezbývá. Přijde ke mě, obejme mě a řekne mi....
"Tak co si řeknete?" "To Vy jste ta babička. A můžete si něco říct. Co si řeknete?" "Co byste si řekla, kdybyste měla tu šanci v tu chvíli k sobě promluvit?"
"Nevím, já prostě nevím!" rozzlobeně odseknu. V hlavě mi hučí, sotva popadám dech a propuknu v pláč. Zlobím se na něj. To není psycholog, to je psychopat! Já si sem jdu pro pomoc a on mě tady ještě víc rozloží. Proč mě v tomhle stavu nutí hledat odpovědi na takové složité otázky?

Tak já Ti to prozradím. Mé milé minulé já, jednou se na své dítě podíváš a neuvidíš autismus. Uvidíš osobnost, názory, touhy, obavy, vlastnosti. Vlastnosti, co zbožňuješ, a vlastnosti, co Tě štvou. Já vím, je těžké tomu uvěřit. Takže Ti to zopakuji. Jednou se na své dítě podíváš a neuvidíš autismus.
 A ještě jednu věc Ti zopakuji. Máš se opravdu na co těšit.