Moje volba
Mám velkou potřebu vyjádřit se k parlamentním volbám 2021.
Letos je za sebe mužů zhodnotit jako velice emotivní a hlavně úspěšné. Teď už můžu být hrdým, sebevědomým občanem.
Také musím ocenit zejména to odhodlání, tu pevnou vůli překonat nejednu překážku a postavit se čelem všemu, co naznačovalo stejný konec jako před čtyřmi lety.
Zmínit musím i ty nervy na konci, ty dlouhé vteřiny, kdy to vypadlo, že se mi to snad ani nepodaří.
Nakonec se mi to ale podařilo!
Manžel se i s kocovinou ujal syna hned ráno. Tudíž jsem měla několik hodin na to dojet do mé nedaleké rodné vísky a využít jednoho z posledních svobodných práv, co mi zbylo.
Celé čtyři roky mě mrzelo, že minulé parlamentní volby jsem toto právo neuplatnila. Ale přišlo mi důležitější udržet syna s manželem naživu, což znamenalo vzdálit se od nich maximálně na záchod. Moc si vážím toho, že letos tomu bylo jinak.
Celé dopoledne mi trvalo udělat ze sebe stejnou osobu, jakou mám vyfocenou na občance. Dost mi v tom teda pomohl povinný respirátor a kšiltovka.
Natěšeně jsem zamávala na rozloučenou lehce zelenému manželovi, který se zrovna snažil sundat našeho vysmátého syna ze střechy. A protože máme hasiče kousek od domu, mohla jsem vyrazit vstříc svobodné volbě.
Po pár minutách za volantem se mi do cesty postavila menší slabost z vyčerpání, ale tu jsem úspěšně prodýchala. Jenže před cedulí na začátku obce se dostavila ještě větší a to už jsem musela zastavit.
Ještě ve třičtvrtě na dvě jsem se ládovala sušenkama, co jsem našla v autě, a s nohama na palubní desce doufala, že se mi přestane točit hlava. Díky 120 gramům cukru a pevnému odhodlání jsem krátce před druhou podávala volební komisi občanku, kterou jsem spolu s hlasovacím lístkem a s klíčky od auta měla vzorně připravenou v ruce už mezi dveřma.
Za plentou ale přišly nečekané komplikace. Toho cukru bylo málo! Začala jsem vidět rozmazaně a trochu mi zeslábly nohy. Přesto jsem opět vlastenecky zabojovala a k urně jsem se dostala.
Natáhla jsem ruku a.... "Ne, občanku ne! Tu nám tam neházejte!" zastavil mě ženský výkřik. Asi jsem si spletla ruce. Obálka teda bude v tom druhém růžovém fleku, co vidím před sebou.
"Prosím Vás ale ty klíče tam taky nedávejte! Vždyť ty se tam ani nevejdou!" Aha, tak v druhé ruce byly klíčky od auta. Panebože, kde mám tu obálku?
Do druhé hodiny moc vteřin nezbývalo a já jsem začala panikařit. A to byla paradoxně moje záchrana. Adrenalin mi zvednul tlak, já jsem zaostřila, zvedla obálku ze země a odvolila!
No a teď doběhnu ještě k našim na pořádný kafe a počkám si na výsledky.