Povánoční omluvy

Právě nastává celkem nevyužitý čas mezi vánočními svátky a Silvestrem. Já bych tento čas ráda využila k omluvám. 

Chci se omluvit všem sousedům za to, že o štědrém večeru museli poslouchat velmi hlasité a velmi nesrozumitelné monology společensky velmi unaveného dědy, který se převlékl za Santa Clause a do role se vžil tak, že se rozhodl navštívit svého vnuka vysoko umístěným oknem do obýváku za pomoci velmi staré a velmi chatrné židle. Když pak spadnul z otevřeného okna dovnitř přímo pod stromeček, zřejmě se uhodil o dlažbu do hlavy, protože mu to tam nějak přeplo a nemohl si vzpomenout, kdo je. Chvilku si prohlížel svoje oblečení a se slovy, že je vlastně děda mráz a potřebuje koně a saně, zase oknem vypadl ven a namířil si to k nedalekým stájím.

Chci se omluvit všem sousedům za to, že o štědrém večeru museli poslouchat velmi hlasité a velmi nesrozumitelné skřeky a záchvaty smíchu našeho syna, který se ve chvíli, kdy se za Santou už skoro zavřelo okno, rozhodl, že taky vyskočí ven a Santu chytí. 

Chci se omluvit všem sousedům za to, že o štědrém večeru museli poslouchat velmi hlasité a velmi srozumitelné nadávky mého manžela, který se venku marně snažil chytit našeho syna.

Chci se omluvit mému manželovi, dědovi a vyděšeným koním za to, že jsem nezakročila, ale byla jsem plná dojetí z toho, jaký máme krásný štědrý večer a potřebovala jsem si tu chvíli vychutnat. Sedla jsem si na zem ke stromečku, poslouchala oknem to venkovní veselí a děkovala Ježíškovi za to, že se můj syn na Vánoce směje a že si je konečně užívá. A tak jsem tam jen tak seděla a rozjímala. 

Chci se omluvit mojí sestře za to, že jsem nezakročila, když si náš nadržený pejsek přitáhl pod stromeček plyšového medvěda, kterého darovala mému synovi, a několikrát ho zuřivě zneuctil. Potřebovala jsem jen tak sedět a rozjímat. Potřeboval jsem si plně vychutnávat tu kouzelnou chvíli vánočního štěstí.

Chci se omluvit sama sobě za to, že jsem si už ani nedokázala představit, že bych ještě někdy mohla být takhle opravdově šťastná. Už nějakou dobu tuším, že moje štěstí bude s dítětem s autismem vypadat asi vždycky jinak. Ale že může vypadat tak, že o štědrém večeru budu sedět sama u vánočního stromku, budu nepřítomně sledovat našeho zuřivého psa, jak souloží s plyšákem, a s přihlouplým úsměvem budu otevřeným oknem poslouchat dětský výskot, sprosté nadávky, opilecké nesmysly a koňské řehtání, mě fakt nenapadlo.