Učitel

Musím se pochlubit, že jednu z nejužitečnějších věcí v mém životě mě naučil můj syn.
Musím se ale také nepochlubit, že jeho vyučovací metody jsou v rozporu se všemi principy moderní pedagogiky a vlastně i v rozporu s principy pedagogiky Jana Ámose Komenského, kterou syn asi špatně pochopil a místo "škola hrou" se řídí heslem "škola ránou".

Možná proto, že už je dávno dokázané, že křik, psychické a fyzické tresty nejsou zrovna efektivním stylem výuky, trvalo mi sakra dlouho, než jsem pochopila, co mi to vlastně denodenně předvádí. A přitom mi předváděl to, co jsem potřebovala umět, abych s ním dokázala žít a nejen přežívat.

Myslela jsem si, že je to tím, že neumí mluvit, ale spíš to bylo tím, že já jsem ho nedokázala pochopit. Když jsem odhodila všechny předsudky, zapomněla na to, jak jsem byla vychovaná, komplet zrevidovala svou osobnost, dostala správný informace a správný antidepresiva, pochopila jsem. 

Ukazoval mi, jak prožívat svoje emoce.
Všechny, ano opravdu všechny emoce prožívat. A naplno!

Ne naplno jako pojmenovat je, najít je v těle, zjistit jejich tvar a barvu, vnímat je a pozorovat je, jak mi tvrdil psycholog.
Ale naplno jako vyřvat je, vyskákat je, vyplakat je, vynadávat je, vysmát je, vykopat je, vytočit je, vyhoupat je, vyvýskat je, vytřepat je, vymazlit je!

Dala jsem si trošku práci a popřemýšlela o tom, proč mi to dělá tak dobře a proč to takhle vlastně instinktivně dělá už od narození moje dítě.

A objevila jsem Ameriku. Evoluce asi chce, abych měla všechny tyhle emoce, co se tak urputně  snažím většinu života nemít. Zřejmě mají svoji funkci. Zřejmě je důležité je mít. Beze strachu, bez stresu, bez lítosti, bez vzteku a bez dalších nepříjemných pocitů by lidský druh přece nepřežil.

A to jejich prožívání fakt funguje. Z nepříjemných pocitů mě totiž stejně jako z těch nejlepších na světě zkouší můj učitel každý den. Já je jen prožívám a žiju.

Musím ale ještě dodat dvě důležité věci. 

Podle syna bych měla takto prožívat své pocity kdykoliv a kdekoliv.
To ale rozhodně nedoporučuju!
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že řev, sprostá slova, kopání do věcí, třepání rukama, kvičení a celkově hysterické výlevy je obvykle lepší nechávat si do opuštěné přírody než je prožívat krátce po půlnoci v plné klubovně naštěstí namol opilých dobrovolných hasičů, z nichž jednoho chcete zabít a nebo se s ním alespoň ihned rozvést, protože potřebujete s dítětem jet na pohotovost a on Vám nebere telefon, i když slíbil, že rozhodně bude střízlivý na příjmu.

Stejně jako nedoporučuju si svoje emoce na někom vybít. 
S tím mám taky vlastní zkušenost. 
Bolí to. Hrozně to bolí. Bolí to tak hrozně, že ani nevnímáte tvrdé rány do hlavy a vykousnutý kus kůže na ruce, kterou se snažíte připnout Vaše rozzuřené dítě do autosedačky a odjet bez nákupu domů.
Bolí to tak hrozně i dlouho potom, co se Vám tělo zahojí.

A proto i já učím svého učitele. V souladu s principy moderní pedagogiky a heslem Komenského se ho snažím tyhle dvě důležité věci naučit. A taky ho zkouším každý den😉