Šílené otázky

25.01.2024

Proč se máme o tyto děti starat? Vždyť ani nevnímají a nechápou, co se s nimi děje!

Proč jim věnovat zvláštní péči a zvláštní výhody? Kdyby se takhle přistupovalo ke každýmu, tak tady všichni umřeme hlady!

Proč na ně brát ohledy a zajímat se o ně? Copak ony na mě někdy ohled brát budou? Budou se snad někdy zajímat, jestli něco nepotřebuju taky já?

Proč je máme vůbec živit a vydělávat na ně? Proč dřít na někoho, kdo celej život nic nedělá. Naopak ještě se o něj tolik lidí stará a ty musíme živit taky!


Co na tohle odpovědět?

Je vůbec možné na tohle odpovědět?

Je vůbec možné to vysvětlit někomu, kdo se na to musí rozčileně ptát?

A je vůbec možné to vysvětlit někomu, kdo ve svém životě ani nezažil moc soucitu a empatie?


Při takových otázkách se mi vždycky jako první vybaví slovo LIDSKOST a že ji snad proboha každý člověk v sobě musí mít.

A pak se mi vybaví scéna z posledního dílu Pádu domu Usherů.


V okázalém pokoji domu Usherů sedí vedle sebe na posteli mladá dívka a tajemná žena. Dívka překvapeně poslouchá, žena se zvláštní nevyhnutelností v očích vypráví. Vypráví příběh o tom, jak dívčina láskyplná volba v prostředí plném sobectví a krutosti jednou zachrání mnoho životů.
To vše už se děje a nejde to zastavit. To vše se spustilo ve chvíli, kdy sama dívka zachránila svou nemohoucí, týranou a znetvořenou matku. Její matka se po mnoha operacích zotaví, založí na počest své dcery nadaci a bude zachraňovat další oběti domácího násilí. A ti zase zachrání další a ti další a ti další. Do deseti let od tohoto okamžiku to bude více než tři miliony životů. Tajemná žena za to dívce poděkuje, a pak ji milosrdně zabije.


Celá tahle silná scéna je vlastně jinak - podle mě velice výstižně popsaný efekt motýlích křídel. Dá se pochopit. Dá se dokonce zažít. Jen musíme přestat i ty nedokonalé, nemohoucí motýly vnímat jako obtížný a nepotřebný hmyz.

Můj syn se o sebe zřejmě nikdy nepostará. Ale je důležitější, než se na první pohled může zdát. Už totiž něco spustil a nejde to zastavit. Změnil mě. A já poslední dobou vnímám, že i já měním lidi kolem sebe. Nejvíc to vidím na mých nejbližších, co se mnou vedou dlouhé rozhovory. Vidím, jak pomalu přehodnocují svůj pohled na život, jak chápou pro ně dosud nepřijatelné věci, jak dokonce jinak vychovávají své děti, jak si nachází přátele mimo svou obvyklou sociální bublinu.

Vidím to naprosto jasně na mojí sestře. A taky na mojí neteři. Jsem vděčná za všechnu tu laskavost a odhodlání, co v sobě ta malá velká holka objevila. Jak trpělivě vysvětluje nelehké věci svým kamarádům a jak se zasazuje o respekt k rozmanitosti i u dospělých.

Co když třeba ona jednou bude pečovat o nemocné nebo rozhodovat o zákonech? Co když tím zachrání životy. Nebo její děti a děti těch dětí, kterým svou laskavost a odhodlání předá? 


Co když zachrání děti těch, kteří se na tyhle šílené otázky dnes ptají?