Rozhovor

Poslední dvě noci jsem se skoro vyspala a vzácně mě nic nebolí, tak to bych mohla zkusit zareagovat i celou větou, když se ta pokladní tak mile snaží o rozhovor...
"Ano, mám to pro syna," odpovím a usměju se.
"A kolik mu je?"
"Osm."
"A to ho baví takovéhle hračky? Já ani nevím, že takovou blbost prodáváme."
Mám se do toho pouštět? Ale co, jsem odpočatá, nebolavá, tak to zkusím: "On má autismus, tak ho běžné hračky moc nezajímají."
Slečně se celá rozzáří: "Vážně!? To je takovej....talentovanej... jako génius?"
Já lehce pohasnu: "On má těžký autismus, takže na génia to nevypadá."
Zář vystřídá údiv. "A tak je jako co?" zeptá se a při čekání na odpověď  přestane markovat.
"Víte, on třeba ani nezvládne mluvit," pohasnu o něco víc. 
"Nemluví..." přemýšlí a stále nemarkuje. Pak se na mě upřeně podívá: "A máte nějakýho pejska?" 
"No, máme? Proč?"
"Tak to máte dobrý. To si může malej povídat s pejskem!" odvětí se zářivým úsměvem a zase se pustí do své práce.
Já už neodvětím nic. Mám tmu.
No nic. Moje chyba.
Až se zase někdy skoro vyspím, nebude mě nic bolet a napadne mě do rozhovoru zahrnout synův autismus, dám si bacha na to, abych ten rozhovor vedla s pejskem.