Reality check
To, co můj psycholog nazval reality check. Nesnáším to, protože se mi to stane vždy, když jsem ve své bublině docela spokojená a myslím si, že si konečně žiju trochu hezky.
Pak přijde střet s běžným světem a ten mě sejme, územní a uvede do deprese. Opravdové deprese. Deprese, která paralyzuje. Deprese, na kterou ani moje tři denní dávky antidepresiv nestačí.
Život v mé bublině je totiž těžký. Tak strašně těžký, že i když si myslím, že si žiju konečně trochu hezky, je to objektivně popsatelné jako peklo. Peklo pro každého, kdo žije v realitě.
Jenže když se dostanete do pekla na tak dlouho, hledáte i tam něco hezkýho.
A já vím, že není v pořádku považovat za něco hezkýho, když mi moje dítě ublíží nechtěně.
Není v pořádku mít neustále strach, že když se cokoliv stane jinak, než moje dítě předpokládá, nastane něco, co i já nazvu peklem.
A není hezký, když se mi sice podaří zařídit vše tak, jak moje dítě předpokládá, ale jsem rozhádaná s manželem a půlka širší rodiny mě má za cvoka a druhá za nadčlověka.
Ve skutečnosti vím, že není hezký, když se mi stihne zahojit modřina dřív, než se na tom samém místě objeví další.
Sakra, jak já nesnáším moje reality check. Chci zpátky do mojí pekelné bubliny, kdy jsem si věřila vlastní lži o tom, že se mám konečně trochu hezky.
