Rady a obvinění

Jako máma ještě nediagnostikovaného miminka jsem dostala snad stovky absurdních rad.

Jako máma diagnostikovaného a hlavně nenormálně se chovajícího dítěte jsem těch rad dostala ještě víc.

Chvíli jsem si myslela, že jsem je dokonce dostala už všechny, protože se začaly opakovat. A nejen to! Naprosto stejné absurdní rady mi dávali lidé, kteří se navzájem vůbec neznali. Ba co víc, někteří vůbec neznali ani mě.

S věčně ubrečeným miminkem jsem s každou takovou radou brečela i já. 
S věčně vzteklým vše likvidujícím batoletem jsem se s každou takovou radou vztekala i já.
Teprve až teď s věčně vynervovaným, společenská pravidla a přírodní zákony nerespektujícím autistou se s každou takovou radou docela bavím. Někdy si dám i lehké paměťové cvičení a zkouším si spočítat, kolikrát jsem danou radu slyšela.

Nedávno jsem se ale setkala s radou, která mě do té doby záhadně minula. 

Jedna lékařka mi doporučila, abych začala aktivně věřit v Boha. Podle ní totiž věřící rodiče postižených dětí žijí v menším stresu, protože potíže svých potomků vnímají jako vůli boží, a pak si nemusí vyčítat svoji vinu.

Dala jsem si lehké paměťové cvičení a zapátrala jsem ve všech svých nelékařských znalostech o autismu, ale nepřišla jsem na žádný pádný důvod, proč by synovy potíže měly být moje vina.
Zato jsem si hned vybavila jedno obvinění, které mi potřebovali říct lidé, kteří se taky vzájemně neznali a opět - někteří neznali ani mě.

Podle nich moje vina spočívá v tom, že jsem v tomto nebo v některém ze svých minulých životů provedla něco strašného, a proto se mi narodilo tak narušené dítě.
Asi bych dokázala spočítat, kolikrát jsem toto obvinění nebo nějakou jeho lehkou variaci, slyšela. A taky kolikrát se vztahovalo i přímo na mého syna. Obávám se ale, že by mi ten součet byl jen k breku a k vzteku.

Ráda bych napsala, že jsem určitě nějaká výjimka a ostatní rodiče žádné absurdní rady a obvinění nedostávají, ale Bůh ví, že bych lhala.