Přání do vesmíru

Algoritmy sociálních sítí mě neustále provokují a snad každý den mi nabízejí sledování profilů, kde se snadno dějou zázraky, traumata se léčí jednou větou a vesmír je připraven splnit každému všechna přání.

Vždycky si přeju, aby mě tyhle profily přestaly pronásledovat, ale zřejmě bude chyba na mé straně. Asi si to přeju špatně, jelikož vesmír to ještě nepochopil.

Zkusím se tedy napravit a s polopatickým vysvětlením pro lehce natvrdlý vesmír, mu pár svých přání posílám.

Přeju si, aby všichni lidé vnímali i věci, které vidět nejsou. Aby třeba při vyšetření zraku mé dítě nikdo nenutil hodinu sedět na jednom místě, stejně jako dítě na vozíku nenutí vyjít schody. Tak jako dítě z vozíku spadne, tak můj syn začne křičet, tlouct hlavou do stolu a pak ten stůl odhodí.

Přeju si, aby všichni lidé pochopili, že zanedbatelná věc pro jednoho, může znamenat hrůzu pro druhého. Aby třeba i zkušená terapeutka mému synovi nevyčetla, že pár vylitých kapek na oblečení nic není a místo svlékání trička za děsuplného řevu teď musí jet prstíčkem po modré trase v nakresleném bludišti. Kdyby jí po šatech lezli švábi, myslím, že by sama sebe s tou modrou trasou poslala jinam než do bludiště. Zato můj syn by v klidu zvládnul trasy všech barev a po cestě by ještě pár švábů posvačil.

Přeju si, aby se všichni lidé chovali ke všem ostatním lidem s respektem.
Tohle je snad jasné. To snad nemusím vysvětlovat ani vesmíru. Prostě si přeju základní respekt ke všem lidem. Jedno jak velkým, jak malým, jak mocným, jak nemocným. Jen respekt, žádné souzení bez zločinu, žádné vnucování svého pohledu na svět.

A nakonec si přeju, aby tahle moje přání nebyla tak naivní, že je s nulovou nadějí a pobaveným výrazem posílám do vesmíru a očekávám, že je zase nepochopí.

Možná bych se ale měla víc snažit a zapojit kromě skepse i svou víru. A protože mě syn naučil věřit na nemožné a finanční trhy na diverzifikaci, pro jistotu pošlu má přání ještě zlaté rybce, Džinovi a Santa Clausovi.