Poprvé

Mám v knihovně knihu s názvem Všechna moje poprvé. Mám v ní nalepený snímek z ultrazvuku, datum narození, datum prvního úsměvu, prvního zubu a prvního lezení. Potom, co mému dítěti vyrostl první zub a začalo ovládat své končetiny, nadepsané kolonky vůbec nedávaly smysl.

Místo prvního slova jsem dostala první facku. 

Místo první pusy jsem dostala první krvavé kousnutí. 

Místo prvního obrázku jsem poprvé přebalovala modrozelonorůžové hovínko. 

Místo první básničky jsem poslouchala první čtyřicetiminutový záchvat. 

Místo první pohádky jsem na chirurgii vyprávěla, jak mohlo moje osmnácti měsíční dítě skočit ve spacím pytli hlavou napřed z pátého schodu a při čekání na rentgen mi zalomit ruku mezi dvě židle tak, že budu potřebovat ještě jednu žádanku pro sebe. A že za všechny ty stížnosti na ten nelidský jekot při hodinovém čekání na ošetření opravdu nemůže moje mateřská neschopnost.
 

Dnes pro nás ale nastalo velké poprvé, které si do té knížky zapíšu a kašlu na to, že na to nemá nemá kolonku a že touhle dobou už mělo moje dítě psát do slabikáře.
Syn se ráno totiž poprvé úplně sám oblékl.
Jsem na něj tak hrdá!
A jsem hrdá i na jeho styl. Všechno naruby a obráceně. 
Jak příznačné pro nás společný život. Naruby a obráceně.
Před pár lety by mě to pohoršilo.
Dnes jsem mu s hrdým úsměvem zapla zip zevnitř na zádech, zavázala šňůrky zevnitř na zadečku a vyslala ho s tátou brblajícím něco o ostudě do respitního centra.

Jak já se těším na naše další poprvé.