Odpověď

"Já vlastně už nevím, jestli si můžu věřit. Jestli už mi náhodou nepřeskočilo. Sama sebe nepoznávám. Měním se tak rychle, že si toho ani nestíhám všímat. Reaguju jinak, hodnotím jinak, mám jiný názory. S manželem si nerozumím, s nikým si nerozumím. Ani s našima, ani se ségrou. A kamarádi? Žádní už nejsou. A v práci to je taky katastrofa. Včera jsem uprostřed porady začala brečet. Někdy vůbec nechápu, co dělám a jak to dělám. Já vůbec nevím, jaká teď vlastně jsem."
 

"A jaká jste máma?"

"Dobrá."

"Když nevíte, jaká jste, jak víte, že jste dobrá máma?".

"Vlastně je to divný...
Jak to, že si to myslím? Vždyť víte, jak to se synem máme.
Já jsem si ale fakt jistá, že jsem dobrá máma. Asi na rozdíl od zbytku světa. 
Jak to? 
To už mi fakt přeskočilo, co?"

"Jako máma můžete být dobrá, i když se Váš syn kvůli své poruše chová tak, jak se chová.
Bez ohledu na to, jak to s ním dopadne a třeba se vyplní i Vaše největší obava a bude žít v ústavu, můžete být dobrá máma.
Víte, že jste dobrá máma, protože jako máma děláte všechno, co je ve Vašich silách a možnostech.
Kdyby to tak nebylo, tak byste pochybovala o tom, jaká jste máma."

"Takže mi tím chcete říct, že mám teď k sobě přistupovat takhle?
Že je to o snaze nebo o svědomí nebo já nevím, jak jinak to nazvat..."

"Že to není o výsledku."