Odpověď
"Já vlastně už nevím,
jestli si můžu věřit. Jestli už mi náhodou nepřeskočilo. Sama sebe nepoznávám. Měním se tak rychle, že si toho ani nestíhám všímat. Reaguju jinak, hodnotím
jinak, mám jiný názory. S manželem si nerozumím, s nikým si nerozumím.
Ani s našima, ani se ségrou. A kamarádi? Žádní už nejsou. A v práci to je
taky katastrofa. Včera jsem uprostřed porady začala brečet. Někdy vůbec
nechápu, co dělám a jak to dělám. Já vůbec nevím, jaká teď vlastně jsem."
"A jaká jste máma?"
"Dobrá."
"Když nevíte, jaká jste, jak víte, že jste dobrá máma?".
"Vlastně je to divný...
Jak to, že si to myslím? Vždyť víte, jak to se synem máme.
Já jsem si ale fakt
jistá, že jsem dobrá máma. Asi na rozdíl od zbytku světa.
Jak to?
To
už mi fakt přeskočilo, co?"
"Jako máma můžete být
dobrá, i když se Váš syn kvůli své poruše chová tak, jak se chová.
Bez ohledu na to, jak to s
ním dopadne a třeba se vyplní i Vaše největší obava a bude žít v ústavu, můžete
být dobrá máma.
Víte, že jste dobrá máma, protože jako máma děláte všechno, co je ve Vašich
silách a možnostech.
Kdyby to tak nebylo, tak byste pochybovala o
tom, jaká jste máma."
"Takže mi tím chcete
říct, že mám teď k sobě přistupovat takhle?
Že je to o snaze nebo o
svědomí nebo já nevím, jak jinak to nazvat..."
"Že to není o výsledku."