Odběr
V respitním centru ho bez problémů testují každý týden, tak jsem z toho nedělala žádnou vědu. Odběr z nosu jsem zařadila na jeho posvátnou nástěnku už tři dny předem a ještě ve frontě před buňkou certifikované laboratoře jsem se radovala, jak to můj dobře naladěný brouček zvládá.
Po vstupu do buňky se klidně posadil na židli, koukal se z otevřeného okna a čekal, až maminka vysvětlí, jak s ním má ta mírně zmatená a značně nervózní zdravotnice pracovat.
Maminka se chvíli snažila, ale pak pochopila, že zdravotnice nechápe. Tak to zkrátila na dvě věty: "Já ho budu držet za ruce a mluvit na něj. Až řeknu, tak mu pomalu a tiše dáte tyčinku do nosu, jinak se ho vůbec nedotýkejte."
V tu chvíli měla zdravotnice zřejmě radost, že konečně něco z toho, co se jí snažím sdělit, pochopila. Nadšeně k synovi přiskočila, čapla ho za hlavu a zařičela: "Neboooj, já na Tebe nebudu mluvit ani šahat!"
Můj syn se po doznění této věty proměnil v ječící v autě rodící chobotnici z Men in Black.
Jen těch chapadel měl víc, protože dvě ruce jsem držela, další dvě mi cupovaly respirátor, jedna mi trhala vlasy, jedna trhala zdravotnici vlasy, další zlomila dvě testovací tyčinky a jedna vyhodila z otevřeného okna papír pro pojišťovnu.
Všechno trvalo asi dvě až tři minuty, během kterých zdravotnice i přes má mnohá varování prováděla prudké nálety na nos mého syna a stále opakovala, že na něj nebude mluvit ani šahat. Nejednou od něj zase nedobrovolně odletěla, ale dokud tyčinku nedostala do malého nosánku alespoň na 1 centimetr, nevzdala to.
Na rozloučenou jí můj už lidskou podobu mající syn ještě poctivě vyzkoušel stabilitu desinfekční stanice a já jsem jí nahlas (nevím za co) poděkovala.
V duchu jsem si ale přála, aby na nás vytáhla tu meninblackovskou baterku a vymazala nám paměť.
Bohužel. Tento odběr v našich pamětích navždy zůstane.