Nejlepší rodič

Sedím naproti  výchovné poradkyni v ředitelně základky a už hodinu jí vysvětluju, že jediný, co od školy chci, je schválení individuálního studia a učitele, co má rád dobrodružství a bude si chtít jednou za půl roku doplnit dávku adrenalinu a syna přezkoušet. A taky že jestli budu muset moje děťátko přitáhnout na zápis, tak nebudu ochotná platit majetkové škody, psychické újmy ani bolestné.

Zdá se, že můj první a poslední požadavek chápe, ale to přezkoušení ji podle jejích slov dělá obavy. Podle jejího výrazu ji ale spíš drásá nervy a drtí žaludek. 
"Víte, já si vůbec neumím představit, jak se to naučí a jak ho přezkoušíme, když nemluví, nepíše, nemaluje..."

"Těžko se to vysvětluje, ale on se určitě zvládne alespoň něco naučit. No a když Vám nebude vadit obrázková komunikace, při které bude stát na hlavě a každých třicet vteřin odběhne na chodbu nebo se pokusí skočit z okna, tak z něj i něco dostaneme," snažím se ji povzbudit a rozesmát, ale má to zřejmě opačný efekt.

"Já Vám teď musím něco říct. A prosím nezlobte se na mě. Ale může se stát, že to přezkoušení se nepovede a Váš syn na konci roku propadne."

Shovívavě se usměju: "Tak propadne. To nevadí."

"Ale já to myslím vážně. Fakt může propadnout. A Vy se pak na nás budete zlobit!" mračí se a chvíli zkouší z mého výrazu vyčíst, jestli tu katastrofu v podobě propadnutí  chápu. Pak si povzdechne, soucitně a trpitelsky se na mě podívá a řekne: "Asi jsem Vám to neměla říkat. Promiňte. Máte to těžký a já Vám ještě takhle naložím. Teď se kvůli tomu budete celý rok stresovat."

To snad nemůže myslet vážně, proč by mě tohle mělo stresovat? 

Najednou mám před očima desítky výjevů z našeho nejhoršího období - jak syn mlátí hlavou o zem, vykusuje si kůži z kolenou, bije se do genitálií, rve mi vlasy, kope mě do břicha, kouše mi maso na rukou, skáče pod přijíždějící vlak, škrtí se na páse v autosedačce, škrtí mě, likviduje čekárnu na pohotovosti, na psychiatrii, u psychologa, jak celé hodiny pláče, křičí, šílí.

Ale pak mi to dochází. Já asi nejsem první, komu tuhle katastrofu sděluje. Jen budu nejspíš první, koho to nestresuje.

 
A tak se znovu shovívavě usměju: "Věřte mi. Tohle mě stresovat fakt nebude."

 
Možná je to divný, ale po vyslovení téhle věty si připadám jako ten nejlepší rodič ze všech rodičů, kteří v téhle ředitelně slyšeli, že jejich dítě na konci roku asi propadne.

 
A cejtit se jako ten nejlepší rodič je boží! Už se nemůžu dočkat, až sem půjdu příště 😁