Myšlenky

Je to pár dní, co jsem četla na FB příspěvek o tom, jak v uprchlickém centru přijímali pětiletého chlapečka s nízkofunčkním autismem v tričku od krve. Ta krev byla jeho mámy, kterou zabili, když s ním utíkala před válkou.

Automaticky jsem si do něj projektovala mého syna a jako první mě napadlo, že by byl napůl šílený a napůl zlomený z toho, že je tak dlouho ve špinavém tričku.

Je zvláštní, jak mě život mění. Jak mění moje myšlenky. Jak moji mysl vlastně otevírá. 

Dřív bych tričko od krve viděla jako ten nejmenší problém takového chlapce.
A chlapce, který řeší špinavé tričko místo ztráty maminky, jako narušeného a bezcitného.

Teď si představím chlapce, který svou mámu považuje za svou neoddělitelnou součást, za samozřejmost, jistotu. Chlapce, který svou mámu až závisle miluje a tolik ji potřebuji. Potřebuje její lásku, její snahu, její porozumění. Ona je totiž jeho spojení se zbytkem světa, jeho hlas.

Teď ale nechápe, že ji navždy ztratil. Nemůže to chápat, protože šílí z té krve na tričku. Vnímá ji na sobě stejně jako já bych vnímala třeba obrovskou tarantuli, jedovatého hada nebo kyselinu.

Až se toho trika zbaví, bude připraven pojmout vše ostatní.
Jak?
To už vymyslet nedokážu.