(M)učení

Myslela jsem si, že za těch skoro osm let na mě syn vyzkoušel všechny možné metody fyzického i psychického týraní. To jsem ovšem netušila, co mě čeká s jeho nástupem do "školy". 

Syn do školy nechodí, má individuální vzdělávací plán. To znamená, že jsme se rozhodli převzít zodpovědnost za jeho výuku a učíme ho doma.
Což je vznešeně jinak řečeno to, že se nám nechtělo syn vystavovat zbytečnému stresu ze změny prostředí a z nových lidí a ani ty nové lidi a prostředí jsme nechtěli vystavovat zbytečnému stresu, úrazům, materiálním škodám, duševním potížím, ukončení pracovního poměru či předčasnému odchodu do důchodu pedagogů, asistentů, pomocného personálu a policistů hlídajících přechod pro chodce před školou.

Reálně se syn učí v našem respitním centru a doma s ním opakujeme jen to, o co projeví sám zájem. Ačkoliv není schopen jediného srozumitelného slova, projevil zájem o čísla. A strašně by ho zajímalo, kde číselná řada končí. Pochopil, že začíná číslem jedna. Zkoušela jsem na něho i nulu, ale křičel a mlátil se do hlavy, protože jednou se řeklo, že tenhle oválný tvar je přece ó.... 

A tak spolu každý den počítáme od jedné až do kolika ho to přestane bavit. Já nahlas počítám, on souhlasně zvučí. Včera večer to například bylo do 634. Stihnul u toho i večeři, sprchu, rozkousat dvě hračky a shodit mi mobil ze schodů, ale dojít si na záchod nestih. 

Dneska dopoledne jsem chtěla po několika měsících uvařit, tak jsem nechala počítat manžela. Myslela jsem si, že ty dva nevnímám a jen tak si relaxuju u dávání nádobí do myčky, ale najednou mi bylo ouzko. Najednou se mi chtělo křičet a špatně se mi dýchalo. Chtěla jsem utéct.

Tušila jsem, že to bude klasický záchvat paniky a tak jsem se snažila soustředit se na svůj dech a na okolí. A pak mi to došlo. Já šílím z toho jejich počítání!
V každé desítkové řadě vynechaly sedmičku, v některých i šestku, osmičku řekli vždycky dvakrát, po osmdesátce následovala sedmdesátka, po sto devět následovalo dvě stě. Manžel byl rudý, držel se za hlavu a se zoufalým výrazem vypouštěl další číslo. Syn střídavě výskal a střídavě nesouhlasně povykoval a mlátil do houpacího koně.

Takže bych měla návrh pro kriminalisty na další nenápadně psychicky mučící metodu při výslechu teroristů a zločinců.
Žádná spánková deprivace. Žádný nekonečný dětský pláč. 
Nechte je poslouchat, jak dyskalkulik s kocovinou učí počítat autistu.