Moje dítě je dítě

Mám tak jiné dítě, že musím velice často sama sobě připomínat, že moje dítě je dítě.

On není děsivá psychická porucha zvaná autismus. On není proklatě rychlá porucha zvaná ADHD. On není Mimoň, i když má podobný slovník. A i přes moje vysoké podezření téměř hraničící s jistotou není ani mimozemšťan.

On je dítě. Střídavě nadšené, zmatené, protivné, veselé, zuřící, ječící, smějící se dítě.
Všechny jeho poruchy jsou vysvětlením pro mě, proč se chová jinak než já a proč ke své spokojenosti potřebuje jiné věci než já. Ale skvělý je, že je dítě. A tak ke své spokojenosti potřebuje i to, co všechny jiné děti.

Smutný je, že si to musím připomínat. Jakoby nestačilo, že se to snažím vysvětlit celému světu. Musím to každou chvíli znovu vysvětlit i sobě.

Musím si vysvětlovat, že moje dítě se chce bavit, že se chce smát, že chce zkoušet nové věci, že chce snít, chce se na něco těšit, něčeho se hezky bát a že mě potřebuje jako svůj hromosvod, jako pravidelnou dávku lásky za nic.

To, že ho baví vleže zkoumat spáry na venkovní dlažbě, že se směje rozsvícené pouliční lampě, že chce zkusit vykousnout ze zdi zásuvku, že sní o tom, že bude ručkovat po drátech vysokého napětí na sousedově pozemku, že se těší na první sluneční paprsky, a proto je pro jistotu vzhůru už od dvou, že se bojí rozbitého pejska od Fisher-Price, že mě dokáže fyzicky složit, psychicky rozložit a naplnit můj život světlem během pěti minut, je už na jiné povídání.

Moje dítě je dítě a chce být dítě. Nechce být porucha, co se opravuje. Chce být dítě, co se učí. Učí se jen jinak a mnohem víc. Učí se totiž věci, co se běžné děti učit nemusí. Chce se je učit zábavně, s nadšením, vlastním tempem a s nárokem na spoustu chyb, kterým se bude smát a já s ním.

A protože moje dítě je dítě, budeme prvního června slavit. Ale měli bysme slavit častěji. Možná bysme měli slavit každý den, kdy si to nebudu muset připomínat.