MámA

Vždycky jsem věděla, že to největší v mém životě bude být mámou. Vždycky jsem chtěla být máma s velkým M. Máma, která bude pro své dítě láskou, světlem, porozuměním, bezpečím, lehkostí, legrací, nadšením a odvahou. Byla jsem na to připravená. Celý svůj život jsem k tomu směřovala.
 

Pro svoje dítě jsem si přála spoustu věcí. Vlastně úplně všechno. Ale nad všemi těmi krásnými přáními se tyčilo velkými písmeny napsané ZDRAVÍ. Nějaká těžká psychická porucha bylo něco, co je statistiky téměř nemožné. Něco, co se děje někde jinde někomu neznámému, kdo k tomu má velké předpoklady. Bylo to jako to poslední, co by se mohlo stát. Rozhodně to poslední, co bych chtěla.

A ono se to stalo. 
Stala se ze mě máma autisty. Autisty, který je na tom celém autistickém spektru tak daleko. Tak strašně daleko ode mě.

Z toho posledního, co bych chtěla, se stal můj život.
Najednou jsem žila ve světě mého autistického dítěte.
Ten svět budil obrovský strach. Byl tak jiný, matoucí, neuchopitelný, nepochopitelný, temný. A tolik bolel.

Nejvíc děsivé bylo, že nešel žádným způsobem odstranit nebo nějak změnit.
Ten svět šel nenávidět, šel litovat, šel srovnávat s tím normálním, ale nešel ignorovat.

Jak se z toho nezbláznit? Jak zvládat každodenní život? Jak vůbec žít každodenní život? Jak vůbec přežít ještě další den? Rok? Jak z toho zlýho snu ven?

Proč mi to nikdo nedokázal odpovědět. Proč mi nikdo hned na začátku neřekl, že je jedna cesta ven. Že všechny ostatní cesty nikam nevedou. 

Proč mi nikdo nedokázal říct, že jediná cesta ven je cesta dovnitř.

Vlastně nevím jak, ale po pár letech přežívání jsem se na té cestě ocitla. A nějak jsem potřebovala jít dál. Jít víc dovnitř. Občas jsem se kousek vrátila, často padla k zemi a nevěřila, že ještě někdy vstanu. Časem to bylo o milimetry snadnější. Časem jsem se v tom zmateném, temném světě začala nějak orientovat, i když jsem mu nerozuměla. Naštěstí jsem měla velice komunikativního průvodce, který sice nemuvil, ale když jsem dlouho nechápala, kudy jít, tak mě lehce profackoval a začal řvát tak, že jsem pochopit musela.

Jednoho dne jsem v tom nekonečném zmatku a temnu našla to, co můj milovaný průvodce celou tu dobu jasně viděl. Našla jsem světlo, samozřejmou lehkost, bláznivou legraci, hlasité nadšení, tichou odvahu, zvláštní bezpečí a totálně ujetá pravidla. A teprve tehdy jsem mohla se svým dítětem mluvit, skákat, točit se, hlasitě se smát, výskat, křičet, plakat, bát se a tak intenzivně žít. Alespoň pár vteřin, minut, dní. Mohla jsem věřit, že po každém pádu k zemi, zase vstanu. 

Dnes můžu říct, že svět mého dítěte nikdy celý neprojdu a nepochopím. 

Ale i v tomhle světě plném jinakosti, zmatenosti, neuchopitelnosti, nepochopení, temna, světla, samozřejmé lehkosti, bláznivé legrace, tiché odvahy, zvláštního bezpečí a totálně ujetých pravidel můžu být máma s velkým M.

 
Ba co víc, můžu být díky autistickému světu mého syna ještě lepší máma. Máma, která bude milovat i to poslední, co kdy chtěla.
Máma, která bude mít ještě jedno velké písmenko. Asi není náhoda, že to poslední.