Láska

Tenhle článek píšu pro tři konkrétní maminky. Moc o nich nevím, vlastně jen to, že všechny jsou maminkami a jedna dokonce už i babičkou. Jedna je ředitelkou ve speciální školce, druhá jezdí na dovolenou do stejného hotelu jako my a třetí bydlí nedaleko respitního centra mého syna.

Chci jim totiž na okamžik připomenout, co je to láska.

Co to znamená milovat někoho, kdo ještě neexistuje a Vy si o něm celé roky sníte. Co to znamená o něj přijít dřív, než se narodí. Co to znamená mít další naději a marně se snažit nezamilovat do té blikající tečky na ultrazvuku.

Jaké to je cítit jeho pohyb dřív, než vidíte jeho tvář. Jaké to je napjatě čekat na jeho první výkřik. 

Jaké to je divit se, že najednou taky necítíte nic. Jak to, že nepřišel konec světa a začátek nového, když ho máte v náruči. Jak to, že od Vaší první pusy není svět dokonalý. Jak to, že ta láska je jiná, postupná, nenápadná. A tak nenápadně neuvěřitelně silná.

Tahle láska Vám dá tolik síly, že spíte jen po minutách a i přes všechna svá zranění vstanete a znovu a znovu ho kojíte a konejšíte v náruči. 

Tahle láska Vám drží pohromadě srdce, když s ním jedete poprvé na pohotovost a strachy nemůžete dýchat. 

Tahle láska Vám drží pohromadě srdce, které se chce radostí rozskočit na tisíc kousků, když se na Vás poprvé usměje. Stejně jako když se usměje potisící.

 
Dojímají Vás všechny jeho pokroky, první stisknutí ruky, první žvatlání, první samostatné kroky.
Nemůžete se nabažit jeho jemných kudrlinek, hlubokých korálkových očí a špičatého nosíku, který při svých záchvatech vzteku tak roztomile krčí a při záchvatech smíchu zase roztomile roztahuje. 

Ochotně za ním běháte a snažíte se zabránit všem pádům a zraněním, a pak stejně jedete na pohotovost a zase nemůžete strachy dýchat.

Plánujete pro něj výlety, vybavujete pokojíček, kupujete hračky, hledáte kamarády, snažíte se držet krok s jeho neskutečnou energií a co nejčastěji se mu snažíte vykouzlit ten úsměv, ze kterého Vám skáče srdce radostí.

Zoufale sháníte hlídání a zoufale Vám chybí, sotva mu zamáváte na rozloučenou. A tak se rozplýváte nad jeho fotkami a místo odpočinku mu sestavujete album se vzpomínkami na dětství a zase se dojímáte.

Bože, jak moc chcete, aby byl pořád šťastný a v pořádku. Chcete pro něj krásný život. Chcete pro něj celý svět.

A pak se jednou uprostřed noci vzbudíte a vyděšeně lapáte po vzduchu. Srdce Vám buší. Chcete křičet, ale přes to hučení v uších ani nevíte, jestli křičíte nebo jen sípete. Víte, že je něco špatně. Bojíte se, že umřete. A taky se bojíte, že když neumřete, budete se takhle bát už pořád. Bojíte se diagnózy. Bojíte se o něj. Bojíte se celého světa, který jste pro něj chtěli.

Naštěstí ta láska je silná, a tak přežijete. Přežijete i podruhé a potřetí a přežijete ještě bezpočet takových probuzení.

Přežijete, protože ho milujete. Ať se děje cokoliv. Ať je diagnóza jakákoliv. Ať jsou jeho vyhlídky jakékoliv. Milujete ho ještě víc, protože si mnohem víc uvědomujete, co pro Vás znamená.

Bože, jak moc chcete, aby byl pořád šťastný a v pořádku. Jak moc pro něj chcete co nejkrásnější život. Jak moc pro něj chcete změnit celý svět.

A proto paní ředitelko, nebudu svého syna izolovat od normálních dětí.
A proto neznámá paní z našeho hotelu, si rozhodně nenechám syna odebrat.
A proto velice hlučná babičko, Vám tu petici proti výstavbě další budovy respitní péče pro autisty nepodepíšu.