Kde je svět v pořádku

Moje dítě už tři týdny špatně spí. Přesněji řečeno nespí, a to i po lécích na spaní. A tak mám poslední dobou problém nedovolit depresi přemoct moji vůli a tři dávky antidepresiv.

Včera večer přišla krize. Včera večer jsem šla ke dnu.

Moje staré známé dno se objevilo v posteli mého syna a dost rychle se blížilo.

V uších mi tiše hučelo, zvedal se mi žaludek, v mojí mysli se rozpínala marnost a ten poslední nezasažený kousek někde v dálce křičel, že to nemůžu dovolit.

Jak snadný by bylo ho neposlechnout. Jak snadný by bylo utápět se na dně. Přestat na chvíli existovat.

Můžu ho neposlechnout? Můžu tady nechat své vynervované dítě, které si samo se sebou neví rady a které je tak strašně křehké a bezbranné.

Svíjím se v klubíčku po dvou kopancích do břicha, kterým jsem se nestačila vyhnout, a po ráně napůl sevřenou pěstí do hrdla, která mě bolí víc v srdci než v krku, a myslím na křehkost a bezbrannost mého syna.

Jak ironické. Jak neskutečné.

Stejně neskutečné jako hlas v dálce mé hlavy, co stále stále slaběji křičí, že to nemůžu dovolit, že moje láska je větší než všechny moje bolístky.

A pak slyším v dálce jiný hlas. Z televize. "Víme, že tam jsou lidé mučeni a vyslýcháni. Pak jsou vysláni na Dálný východ a na Sibiř. Nejhorší je, že se to týká i dětí. Občas se stává, že seberou celou mateřskou školku a vystěhují ji na území Ruské federace."

Ještě nikdy mě z mého dna nic tak rychle nedostalo.

Přitulím se k mému synovi, který pod peřinou zběsile funí a kouše do psí hračky. Trochu potěšeně a trochu zoufale zakvičí a lehce mě kopne do slabin. Potřebuje spát, ale nejde to. Je mu zle. Je nám zle. Je nám krásně zle. Jsme spolu.

A tak se dětská postel, kde jsem pár chvil předtím nechtěla existovat, proměnila v jediné místo, kde jsem chtěla být. Jediné místo, kde je svět v pořádku.