Jaká slova

Na gymplu jsme si rozuměly i beze slov. Kámošky na život na smrt. Jenže pak se ten život stal.

A teď jsem Ti po letech života měla pár slovy napsat, jak se mám.

Tak jaká slova zvolit… 

Žádnou omletou frázi – na to Tě nebo možná už jen bývalou verzi Tebe mám pořád moc ráda.
Žádný nic neříkající, lítost budící výčet diagnóz dítěte, které jsi ani neviděla.
Žádný sáhodlouhý vysvětlování něčeho, co stejně vysvětlit neumím.
Žádný pitomý moudra o tom, co všechno mi došlo a že jsem teď mnohem lepší.
Žádný intimní přiznání, jak tu mou lepší verzi musím lékama chránit před mou nejhorší.

"Syn má těžkou formu autismu a další psychické potíže a je to prostě tak jinej život, jinej svět, kterej nestíhám a nechápu, co v něm vlastně dělám a jestli to dělám správně."

Bože! Vždyť to zní jako fráze. Pitomá, moudře se tvářící fráze. A jasně, že budí lítost.

Tak jaká slova zvolit…

Kouknu na něj. Spí vedle mě na posteli, vrtí se a občas zasténá. Stejně usnul jen kvůli těm koňským dávkám od psychiatra. Za jak dlouho asi vstane, za dvě nebo za čtyři hodiny? Usne potom ještě nebo začne vyšilovat, že venku začalo pršet, a tak ráno musíme jet jinou cestou. Když prší, musíme jet přes Pečky. Musíme tam jet vždycky, když prší. Jinak nebude jeho svět v pořádku. Jinak on nebude v pořádku.

Proč vůbec hledám jiná slova? Vždyť je to jinej život. Je to jinej svět. A i když se tolik snažím, stejně ho nestíhám a nechápu. A prostě to všechno budí lítost.
A často taky pohoršení. 
Ale to Ti tam už připisovat nebudu. Radši si jdu si vzít svoje večerní léky, ať  si zachovám verzi, co je Ti vůbec schopná odpovědět.

Odeslat.