Jak to zvládám

• Docela dost brečím. A když mi dlouho brečet nejde, už vím, že potřebuju pomoc.
• Beru třikrát denně antidepresiva. Ale od psychiatra jsem se dozvěděla, že je to při péči o takové dítě normální. Takže je vlastně super, že já, už od školky vždycky ta "jiná", konečně zapadám do normy!
• Beru léky na žaludek, který mi kvůli nepřetržitému stresu úplně dobře nefunguje.
• Beru léky na bolest. Pokaždé na jinou. Aktuálně na bolest ucha kvůli utrženému bubínku po pár ranách od syna, kterým se moje hlava nestihla vyhnout.
• Dívám se na sci-fi, fantasy a horory.  Když tam matky musí zvládnout útoky mimozemšťanů, řádění upírů a zombie apokalypsu, tak proč já bych nezvládla pár facek od autisty.
• Omezila jsem svou práci na minimum a jedno období jsem ji nezvládala vůbec. Kdybychom nepodnikali a neměli už rozjetou firmu, nemohla bych pracovat. Stejně tak, kdybychom pro syna neměli místo v respitním centrum, kam chodí místo školy. Někdy to jediné, co přes den stihnu, je dospat noc. Synova nízká potřeba spánku a moje letitá spánková deprivace je na péči snad to nejtěžší.
• Jdu na procházku nebo si zacvičím jógu. Je to příjemná forma zklidnění, zastavení se. Po pár prospaných lekcí jógy po prvním ásanu v poloze na zádech už ale cvičím pouze doma.
• Potraviny, léky, oblečení i všechny ostatních věci objednávám online a s každou objednávkou děkuji Bohu, že žijeme v tomhle století.
• Pořídila jsem nám malého pejska, na kterém si řeším mateřské komplexy z toho, že mé dítě nedokážu naučit ani ty nejjednodušší činnosti. Navíc to má výhodu v tom, že se u manžela objevila lehká forma alergie na psí chlupy, takže když mě manžel naštve a já se nemám sílu pohádat, vezmu si pejska do postele. 
• Často si beru pejska do postele.
• Pokud má manžel depku, vyhýbám se mu. Nezvládám ani tu svojí a ta jeho mě ničí snad ještě víc.
• S mými rodiči synovy ani své potíže neřeším. Pak bych musela řešit ještě mamky žlučníkový záchvat a tátovu opici.
• S manželovými rodiči synovy ani své potíže neřeším. Pak bych musela řešit ještě můj žlučníkový záchvat a manželovu opici.
• Často volám ségře a chci slyšet, jaké potíže řeší normální máma normálních dětí. Je to taková moje forma Ordinace v růžové zahradě, ve které se sice sem tam objeví menší drama, ale v podstatě je tam všechno krásně růžové.
• Občas chodím na setkání pečujících rodičů. Zejména účast rodičů větších či dokonce dospělých dětí mi dává naději, že se to dá vydržet celkem dlouho.
• Věřím v sílu slova, proto píšu tenhle blog. Chci pro svoje dítě změnit svět a nic silnějšího nemám. Ale mám radost, když mé články někdo sdílí, někomu pomůžou nebo ho jen na chvilku rozesmějou.
• Přes to všechno mám každý den pocit, že to nezvládám. A když si snad jen na okamžik pomyslím, že už to docela dávám, hned se něco po...
  
  

Nejen kamarádovi mého manžela, ale všem dalším známým i neznámým, co ke mně pronesli stejnou větu, snad pomůžu pochopit ještě jednu důležitou věc. Kdyby Vaše dítě bylo takové jako to moje, určitě byste ho nedali. Nikomu a nikam!