Dovolená

Syn nastoupil na pětidenní pobyt v respitním centru, a tak jsme v rámci utužení našeho od lásky k rozvodu věčně se potácejícího manželství vyrazili s manželem na dovolenou.

První odpoledne a večer jsem se nacházeli ve stavu připomínající šok. Seděli jsme ve foyer hotelu před prosklenou stěnou a tupě zírali na své odrazy. Beze slov, bez pohybu. Jak dva upíři z Twilight ságy - stejně tak bledí, stejně tak zamrzlí, stejně tak staří. Chtěla bych napsat, že i tak krásní, ale lhala bych.

Druhý den naši otupělost vystřídala zmatenost. Vzbudili jsme se až ráno! A za světla!
Měli jsme možnost se umýt, obléknout a na snídaňový bufet dorazit později než snídaňový bufet připravující personál. Byli jsme z toho tak překvapení, že jsme zapomněli, že kolem stolů s nabídkou vajíček, uzenin a pečiva nemusíme běhat a v letecké rychlosti čapnout všechno, co je nejblíž. Došlo nám to až potom, co jsme si během 15 vteřin nanosili na stůl jídlo odhadem pro 6 lidí a kávu tak pro 10.
A podobně to s námi vypadlo celý den. Na procházce jsme celkem pozdě zjistili, že když prší, můžeme se vrátit do hotelu a do cíle prostě nedojít. V bazénu jsme bezdůvodně propadali panice pokaždé, když nějaké dítě vplulo pod vodu. V přetopeném pokoji jsme se skoro uvařili, než nám došlo, že můžeme otevřít okno a nikdo z něj nebude chtít vyskočit. Na večeři jsme málem šli každý zvlášť.

Třetí den jsme se konečně uvolnili. A to tak dobře, že jsme téměř celý den prospali.
Přesto jsme večer byli unavení, tak jsme si jen sedli ve foyer před prosklenou stěnu a snažili se začít manželskou konverzaci o společných hezkých zážitcích tak, jak nás to učili v manželské poradně.
Po dvou hodinách zírání na odrazy dvou chudokrevných upírů, kterým se honí hlavami celá století společných zážitků a marně se snaží identifikovat alespoň jeden hezký, jsme to vzdali a šli zase spát.

Čtvrtý den nás už za tmy probudil dětský křik, pláč a šišlavé nadávky z vedlejšího pokoje. Objali jsme se. Tolik nám náš brouček chyběl. S přihlouplými úsměvy jsme chvíli poslouchali toho rozkošného vzteklouna a pak se s nostalgií vydali na snídani ještě před snídaní.
Přes den jsme vyrazili na výlet na rozhlednu, kde do nás vráželi roztomilý malí kluci, co utekli výšek se bojícím rodičům, kteří výškové závody svých dětí zezdola hlasitě komentovali.
Měli jsme pro sebe poslední večer a naplánovali jsme si romantickou večeři v salónku hotelové restaurace. Uprostřed prvního chodu se spustil požární alarm a výzva k evakuaci hotelu. My jsme ale nedokázali vstát. Seděli jsme u stolu jak zamrzlí, nehybní upíři a plní zoufalého stesku a nenaplněné rodičovské lásky jsme se na sebe dívali. Proč nám dnes našeho syna všechno připomíná?
Díkybohu se jednalo jen o malou nehodu v kuchyni a evakuace byla odvolána dřív, než jsme stihli rozmrznout nebo uhořet.

Pátý den přišel šok. Dovolená byla za námi! Bože, jak se nám včera po synovi stýskalo, tak se nám dnes pro něj nechtělo. Velice pomalu a velice neochotně jsme se sbalili a šli jsme na recepci zaplatit pobyt. Účet nám ale zvednul náladu. Byl jen za ubytování a za služby - žádné náhrady škod, žádný extra úklid! S manželem jsme se okamžitě shodli, že tohle placení příště probereme jako náš společný hezký zážitek.
Manželské nadšení nám ale nevydrželo dlouho. Už po vyjetí z hotelové garáže jsme to zase byli my. Dva bledí, na cestu mlčky a tupě zírající, do poslední kapky energie vysátí rodiče se stockholmským syndromem.