Den matek

Můj muž patří mezi může, kteří své průšvihy řeší kyticí. Takže dostávám květiny dost často. 

Jakmile syn začal chodit, snažil se ho manžel tuto chlapskou záležitost naučit. Jeho snahu syn roky zdatně ignoroval, ale manžel to nevzdal a jednoho dne trpělivost růže přinesla.
A mně přinesl růže můj chlapeček.

Asi pochopil, že za ty roky mě už musí běžné kytice nudit, protože během těch tří kroků od táty ke mně mé růže originálně vystajloval.
 

V prvním kroku urval všechny květy, rozdrtil je a odhodil na zem. V druhém kroku zubama vytáhnul hedvábnou stuhu a ve třetím kytici otočil, soustředěně zaostřil na řezy stonků, trochu je porovnal, pomačkal a s křivým úsměvem a spokojeným výkřikem natáhl svou buclatou ručičku a tu nádheru mi předal.

V životě bych neřekla, že budu mít podobný vkus jako Morticia Addamsová, ale prostě jsem si nemohla pomoc. Radostí mi srdce poskočilo!

Ta kytka byla nejen dalším překvapením v rozvoji mého syna, ale taky naprosto přesně vystihovala moje mateřství, které jsem si většinu života představovala jako krásnou růži s obrovským barevným květem, která má na rovném stonku pouze pár trnů, ale zatím se podobalo spíš tomu pomuchlanému stonku bez květu, kterému se otočil svět vzhůru nohama.

Tuším, že zítra mi srdce poskočí znovu. A dokonce se těším, jak syn bude zase porovnávat ty fascinující řezy, křičet a křivě se smát.
 

Zítra taky budu myslet na všechny maminky, kterým se obrátil svět vzhůru nohama.
Budu těm maminkám přát, aby našly krásu jinde - třeba na druhém konci stonku. 
A maminkám, co žádnou kytičku ani její zbytky nedostanou, aby jim trpělivost růže přinesla.