Prosba

Přišel ke mně děda a s vyčítavým výrazem mi položil naléhavou otázku: "A to, když za mnou přijde, to nemůže něco říct? On na mě kouká, huláká, křičí a já mu vůbec nerozumím. Tak aspoň jedno slovo by moh snad říct, ne? Třeba aspoň dědku?"

V hlavě mi vypukl požár... To snad nemyslíš vážně! Vždyť vedle nás žiješ! Každý den syna vidíš! To jsi pořád nepochopil, jak na tom je? To si sakra pořád myslíš, že nemluví, protože nechce? 

Takhle jsem se nevynervovala ani u státnic.

Hlubokým výdechem jsem sfoukla plameny, co mi šlehaly z očí, a hlubokým nádechem se přiměla ke shovívavému úsměvu: "Nemůže. Není to tak, že nechce. On opravdu nemůže." 

Obávám se, že děda stále nepochopil. Ale třeba někdo jiný by mohl.

A tak s ještě trochu doutnající hlavou, ale taky se shovívavým úsměvem prosím Vás všechny, co si stejně jako náš děda pořád myslíte, že u dětí je všechno otázka výchovy a že zdravotní problémy mají jen ti, kteří masivně krvácí nebo jim čouhá kost z nohy, doplňte si vzdělání. A nemusíte se nervovat u státnic. Stačí svou mysl otevřít možnosti, že existují věci, které nejsou vidět. Že existují věci, kterým nemusíte rozumět. Uvidíte, že se Vám ohromně uleví. A nejen Vám!