Bude to tak pořád?

Sedím naproti mladé mamince, jejíž malý syn má několik vážných diagnóz včetně těžkého autismu. Marně se snaží skrýt slzy a své zoufalé věty prokládá ještě zoufalejšími otázkami. 
Všechny ty věty a otázky důvěrně znám. 
Tyhle věty mi zní v hlavě pořád, jen je už nějak neslyším.
Na tyhle otázky se v duchu ptám každý den, ale nějak jsem na ně zapomněla hledat odpověď.

"Vždyť je to tak smutný a bezvýchodný. Jak tohle můžu zvládnout? Je to, jak kdybych měla porazit obrovskou horu malým kladívkem. Jak můžu synovi zajistit šťastný život? A budoucnost, až bude dospělý? To prostě nejde.

Víš, mě děsí, když kolem sebe vidím všechny ty maminky dalších postižených dětí. Je jich tolik. A všechny jsou zničené, unavené, nemocné, na antidepresivech, nemají na sebe čas a rozpadají se jim vztahy, nemají peníze na terapie, na zubaře. Jak to, že s tím nikdo nic nedělá? Stát s tím nic nedělá? Jak to, že to nikoho nezajímá?

 
Já vím, že naše děti si na sebe nikdy nevydělají, ale my a všichni ostatní z rodin pracují a teď když potřebujeme pomoc, tak tady dohromady žádná není? To stát nemá na pomoc takovým dětem? To se opravdu všichni tam nahoře spoléhají na to, že se všemu podřídím, nebudu spát, nebudu pracovat, nebudu nikam chodit, nikoho navštěvovat, jen se budu bez platu starat a platit drahé terapie ze směšných dávek? A až umřu, tak co? Co s ním bude? Jak bude žít? Vždyť mu nemám co přenechat?

 
Jak tohle můžu zvládnout? To nemůžu zvládnout. To nemůžu vydržet. To opravdu dopadnu jako ty maminky starších dětí? To já ale nechci. Já nechci, aby to takhle těžký bylo pořád. Já si neumím představit, že to takhle bude pořád. 

Bude to tak pořád?"

Neodpovídám. Mlčím. 

Při pohledu do jejich uslzených očích se snažím usmát a pronést něco povzbudivého.

Nejde to. 

A tak raději pořád mlčím. 

Mlčím a mám pocit, že mám přes celý obličej napsané ANO.