Březnové kafe u našich

"Já si to kafe asi nedám, holky. Já bych pak nemusela usnout." 

"Toho bych se fakt nabála, babi. Už kolikátou noc tady někdo pouští rachejtle a s Tebou to ani nehne. Já se vždycky tak leknu, že na nás útočí! Úplně vylítnu z postele, buší mi srdce, teď přemejšlím, kde mám děti, jestli jsou u v pokojíku nebo u exmanžela, jestli mu mám zavolat, jestli Vám mám zavolat, jestli to taky slyšíte. Ale neslyšíte, Vy si tam dole v klidu chrápate."

"Ségra, ale kdyby to byl útok, nebylo by lepší je vzbudit a běžet do kotelny, než všem kolem telefonovat?"

"To jo. Tam bysme se alespoň zahřáli a ne jako ty chudáci v metru. Ale zase bysme tam neměli co jíst. Ježíš, já musím zejtra koupit mouku."

"Babi a koupilas to kružítko? Já budu celou sobotu dcerušce vysvětlovat ty úhly. S moukou ji nic nevysvětlím."

"Mamí! WTF?"

"Chápeš to? Oni teď takhle mluvej! Když tady má kámošky, to je samý WTF, BFT, BFLM, PSVZ a já jim vůbec nerozumím. A teď takhle začíná mluvit i se mnou, s babičkou! Zlatá angličtina, tý jsem taky nerozuměla, ale tyhle zkratky, to je úplnej konec."

"Počkejte, holčičky, to se ještě budete divit, jak tady budeme mluvit!"

"Jak dědo?"

"No, abysme tady nemluvili rusky!"

"Ježíš, nestraš. Azbuku bych ještě dohromady dala, ale jinak jsem to asi zapomněla." 

"To já si pamatuju všechno!"

"Tak to by mě zajímalo, co přesně, dědo."

"Mně by to taky zajímalo."

"Holky, neprovokujte mě. Nebo něco řeknu."

"Tak řekni."

"No řekni, dědo." 

"Pif, paf, ojojoj uběgájet, zajček moj!"

"OMG!"