Aprílové přiznání

Nevím, kdo určil, že zrovna druhý duben je Světový den porozumění autismu, ale musím mu uznat, že datum vybral perfektní. Kdy jindy, než hned po aprílu, by měl svět autismu rozumět víc.

Autismus Vám totiž zakřičí apríl na cokoliv si vzpomenete. Spánek – apríl! Odpočinek – apríl! Volný čas – apríl! Manželská romantika – apríl! Zaparkovat jinde než vlevo pod stromem – apríl! Respektovat objížďku s dítětem na zadním sedadle – apríl! Popovídat si se svým dítětem– apríl! Popovídat si přes plot se sousedkou, zatímco Vaše dítě si hraje na zahradě – apríl! Hrát si se svým dítětem na zahradě nebo v domě nebo kdekoliv jinde – apríl! Vidět ho hrát si s kamarády - apríl! Těšit se na jeho školní besídku - apríl! Těšit se na jeho taneční - apríl! Těšit se na vnoučata - apríl! Těšit se na klidné stáří - apríl!

S autismem doslova víte, že nic nevíte. Co je skutečnost, co je klam, co je vtipná zlomyslnost a co ale opravdu nemůže být pravda, i když to zřejmě pravda je. Prostě nevíte.

Na druhou stranu máte život plný překvapení, nečekaných zvratů, nezapomenutelných zážitků a škodolibě se smějících, nechápavě se divících a panicky z Vašeho života zdrhajících obyvatel.

A teď si představte, jak se v tom aprílovém zmatku žije, když máte poruchu představivosti.
Jak Vám tu nikdy nekončící aprílovou nálož může někdo alespoň trochu vysvětlit, když máte poruchu komunikace.
Jak se do těch aprílových žertíků můžete zapojit a užívat si je s ostatními, když máte narušené sociální dovednosti.

Já si to ani po těch devíti letech s autistou představit nedokážu. Nedokážu si představit ani dalších devět let, dvacet let, třicet let... A už vůbec si nedokážu představit jeho beze mě.

A tak se celému světu, co se dnes snaží porozumět autismu, přiznávám, že stejně pořád tajně doufám, že se přede mnou objeví rozesmátý osud a zakřičí, že je to všechno jenom apríl.