Ani o den

Tak teď bude chvilku klid. Po těch 40ti minutách afektu se snad trochu unavil! 

Ošetřila jsem si krvácející rány, namazala nové fialové i starší zelené modřiny, rychle si pobrečela, párkrát se nadechla a šla hledat stébla na sociální sítě.

Narazila jsem na krásný romantický článek o našich dětech a o tom, jak je pochopit a vnímat. Srnky uprostřed New Yorku. To má ta autorka za cíl mě ještě víc vytočit?

Podívala jsem se na moje batole, které v ohrádce stálo na hlavě, tlouklo chrastítkem o šprucle a u toho svýma malinkýma zubama kousalo střídavě do sucharu a do svého trika. Moje dítě vypadalo nevinně jako nádherný barokní andělíček se zlatýma kudrlinkama. Představila jsem si ho uprostřed New Yorku. 

Nebyla to srnka. Byl to tvor s ďábelskými plameny v očích, měl drápy vetřelce, zuby pravěkého tygra, místo nohou obrovská kopyta, sílu větší než King Kong a řval víc než Godzilla. Odhazoval si z cesty žluté taxíky jako autíčka z lega, cupoval lidi snadněji než svoje plyšáky a řval a řval a bez cíle utíkal.

Docela mě štve, že nechápu maminky, které s láskou vzpomínají na to, jaké jejich děti byly miminka a batolátka, a jaká je škoda, že tak rychle vyrostly.

Dneska se dívám na svého předškoláka. Sedí u stolu hlavou nahoru, kouše do sucharu a tajně si do pusy strká nitě, které vytahuje z lemu ponožek. Vypadá nevinně jako vzorný Kája Mařík. Představuju si ho uprostřed New Yorku. 

A je to srnka. 

A proto bych se nevrátila ani o den.