Volební doporučení

Od té doby, co mám vysokoškolský titul a nevýznamnou pracovní zkušenost na ministerstvu zahraničí si moje okolí myslí, že mám patent na rozum, a před každými volbami opakovaně dostávám otázku: Koho volit?
 
Tahle otázka mě vždycky trápila, protože jsem naivně nebo spíš úplně pitomě chtěla, aby se každý rozhodl na základě volebních programů. Jenže, co do mého života vstoupil autismus, trápí mě úplně jiná věc. Jak se sakra k těm volbám vůbec dostanu?

Pro normální voliče je to zřejmě okrajová záležitost. Ale pro mě je to alfou a omegou mého volebního práva.
Probrat se po skoro třech tisících víceméně probdělých nocích do stavu, ve kterém jsem schopná dojít do volební místnosti, je téměř nemožné. A dostat se do podoby, kterou mám zachycenou na fotografii v občance, je ještě těžší. 

Navíc na to mám na rozdíl od zbytku republiky jen necelé dvě hodiny, protože respitní centrum mého syna zavírá v pátek ve čtyři. 

A nechat syna s manželem třeba jen na pár minut samotné znamená školit pohoršené sestry a otrávené lékaře na pohotovosti o rozdílu mezi autismem a rodičovskou neschopností, případně vysvětlovat hasičům a policejním psům, že moje dítě přeskakuje ze střechy na střechu rychleji než oheň a na zemi nezanechává stopy, a pak až do pondělka rozmlouvat manželovi sebevraždu.

Věřím, že nejsem jediná, kdo má větší problém s tím uplatnit svoje volební právo, než se rozhodnout koho volit. Nejen maminky a tatínkové podobných andílků jako je ten můj, ale možná všichni, kdo se starají o děti, rodiče či příbuzné s těžkými poruchami, postiženími a vážnými nemocemi. Lidé, pro které je v tom všem stresu a neexistujícímu volnému času cesta k volbám opravdu náročná věc.

Troufám si napsat, že nás nedobrovolných nevoličů bude určitě dost. Na rozdíl od bank, firem či zaměstnaneckých odborů ale nemáme svoje silné lobbistické skupiny. Bude to tím, že například já jsem ráda, když mě chvilku nic nebolí, když se můžu vyčůrat bez dítěte na hlavě nebo bez dětské hlavy v záchodové míse, když se můžu vyspat třeba jen tři hodiny v kuse, když mi zaberou nová antidepresiva a můžu se klidně nadechnout, když po předlouhém pátrání seženu instituci, která poskytne mému dítěti z nepochopitelných důvodů státem neplacené terapie. 

Neumím si ani představit, jaké musí být takto pečovat ještě o děti či rodiče, co Vám díky svým zdravotním potížím jenom denně trpí před očima. Pak už na nějaké lobbistické aktivity nezbývá energie.

Věřím, že takoví nedobrovolní nevoliči ač stále bez energie, jsou ve svém každodenním životě neuvěřitelně silní a mnozí z nich v péči o své blízké přebírají roli státu a v konečném důsledku 

mu šetří nemalé peníze.

A tak mám jedno volební doporučení. Pro politiky, političky a snad i naši budoucí prezidentku. 

Staňte se naší lobbistickou skupinou a vyjednejte nám takové životní podmínky, abychom nemuseli řešit, jak se sakra k těm volbám vůbec dostat.