UFO pohled

Tuhle radu jsem dostala na své psychoterapii. Měla jsem tak zkoumat svoje emoce. Jako ufon, který ty emoce vidí úplně poprvé a nic o nich neví. Má zkoumat jejich sílu, jejich prožívání, jejich případný tvar a fyzické důsledky, co způsobují v mém těle.
V prožívání emocí jsem dlouho měla problém a dlouho jsem se to učila a nakonec mi pomohlo něco jiného. Ale o tom jindy. 
 

Dnes mi UFO pohled pomáhá v situaci, kdy mě můj syn hodně štve. A ani to není jeho vinou. Je to mým přetažením, vyčerpáním, bolestí, nervozitou nebo neustálým sebeupozaďováním.

Mám pak pocit, že už s ním nevydržím ani minutu a jen si přeju, aby co nejrychleji uběhl čas, kdy půjdeme spát nebo přijede manžela a převezme štafetu.

To jsem jak depresivní hadrovej panák, kterej jen dává pozor, aby se dítě nezabilo, a není schopnej nic smysluplnýho dělat, natož si i při vzácně a bezpečně hrajícím si dítěti alespoň pár minut odpočinout.

Pak mi pomáhá podívat se na své dítě jako ufon, který ho vidí poprvé a který o něm nic neví.

Dívám se na detaily jeho obličeje, na jeho oči, úsměv, na jeho proměny ve výrazu, na rozcuchané vlasy, držení těla, prsty na rukou s okousanými nehty, na to, jak si jen napůl zakasal triko, jak chodí nebo spíš skáče, jak je vysoký. Poslouchám, jaké zvuky vydává, jak mění intonaci.

Pomáhá mi to jakoby se dostat do nadhledu nad sebou i nad ním.

Někdy mi ta role ufona úplně nesedí a pak si představím sebe. Sama sebe před deseti lety, kdy jsem si uvědomila, jak moc chci dítě. A teď se na chvíli koukám do budoucnosti a to svoje dítě vidím.

Zkoumám ho vlastně přesně jako ten ufon. Ale ještě se přidá mateřství. Vidím ten zázrak, který se mi narodil, jakkoliv je jiný, než jsem čekala. Že je to chlapeček, který má občas moje oči, jinak je to malá kopie manžela.

Jak je krásný a roztomilý, plný energie a nadšení. Jak všechny svoje emoce tak silně prožívá a neví si s nimi rady. Jak se snaží, kolik toho dokáže a kolik toho nedokáže, i když by tolik chtěl a tolik ho to rozčiluje.

Jak mi věří, spoléhá na mě a zároveň moji mateřskou lásku tak těžce zkouší.

Jak je mateřská láska moje součást, jak je spíš samozřejmá než ochromující. A tak nenápadně nevysvětlitelně silná. Jak v našem případě tolik fyzicky a psychicky bolí a přesto bez ní nechci být už ani vteřinu.

To mi pak pomáhá se ke svému dítěti znovu přiblížit, nevinit ho z mýho rozpoložení a být s ním jako normálně unavená UFO máma, ne jako hadrovej panák v depresi.