Splněné přání

Se synem už nějakou dobu marodíme. Díkybohu synovy několikadenní vysoké horečky a noční zvracení na antidepresivy na spaní omámenou mámu, na i bez antidepresiv tvrdě spícího tátu a na již vrhnuté zvratky pojídajícího psa vystřídal jen kašel a jeho obvyklá superhyperaktivita.

Ovšem přesně v tu dobu jsem začala mít horečky já. Tudíž jsem nebyla ve stoprocentní formě a nedávala si svůj obvyklý stoprocentní pozor na všechno, co dělám a co říkám. Přesto nám i v dalších dnech to soužití docela šlo a obešlo se i bez větších zranění, útěků, bojů, slz a krve.

Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si dokonce dovolila se k synovi otočit zády, zapnout plotnu a udělat mu k snídani jeho oblíbené palačinky.
Hned tu první jsem mu dala na umělohmotný talíř a se slovy, ať si ji vezme sníst na stůl, ho poslala od rozžhavené pánve pryč. Rozmazlená předchozími dny jsem ho nekontrolovala a v klidu si rozlévala na pánev další těsto.

Žádná rána talířem o zem, žádná rána od převrácené židle, žádné vrzání noh od stolu, žádné dupání, žádný křik, žádný smích - něco se děje! Otočila jsem se a...

Nic se nedělo.
Můj syn dokonale splnil vše, co jsem mu řekla!
Stál na stole vedle prázdného talíře a spokojeně baštil palačinku.

S úlevou a pobavením jsem se na něj dívala a došlo mi, že si zase musím dávat stoprocentní pozor. Můj syn totiž funguje stejně jako ten vesmír na sociálních sítích, co každému plní přání. Jen se holt musí přát správně.