Po kom to má?

"Prosím Tě a po kom to může mít?" zeptá se naléhavě moje máma. Zamračí se a zamíchá si čaj. "Vždyť jsme všichni normální," udiveně dodá a začne si namotávat pramen vlasů na ukazováček. 
"Viď, já to taky nechápu, mami."

"Tak vem si mě. Vždycky jsem byla úplně vzorový dítě. Samá jednička, samej diplom.

Jen ve školce to bylo trochu divný. Ty hloupý dětský hry mě vůbec nebavily a to nemluvím o těch tak jednoduše smýšlejících dětech, co tam se mnou chodily. 

Když nám učitelka položila otázku, kde se pase kůň, všechny děti hned věděly, že mají říct na louce. Ale byla to přeci tak nejednoznačně formulovaná otázka! Jak tedy mohly bez dalšího upřesnění hned odpovědět? Vždyť neznaly žádná určující fakta. 

Jaký kůň, živý nebo hračka nebo kreslený? A jestli je živý je hospodářský nebo divoký nebo cirkusový? V jakém státě ten kůň žije? Ve městě nebo na vesnici? Je den nebo noc? Jaké je počasí? A jestli je ten kůň hračka, je v hračkárně nebo ho má nějaké dítě v pokoji? A ten pokoj má koberec nebo lino? A co když si na to pasení bude hrát v posteli? A co když ho to dítě ztratilo nebo vyhodilo do popelnice? A jestli je ten kůň kreslený, neumí třeba lítat? 
Tohle a další tisíce věcí mají přece vliv na to, kde se může pást.

Ještě že na vejšce už nám tak nesmyslně nejasné otázky nedávali. I když...

Nebo manžel. Normální, skvělej chlap. Dokonce zvládne vést i takovou firmu, což musím obdivovat s jeho dyslexií, dysgrafií a dysortografií. A co teprve jak se musí soustředit, aby správně vnímal čas. Mimochodem před třema hodinama mi volal, že bude za deset minut doma, tak snad se ještě stihnete.
 

Jé promiň, já jsem Ti ani nenabídla cukr... 

Ale ne. Právě nám došel. Ale tchán mi před chvílí říkal, že jede na otočku do města, tak by ho mohl koupit. Vlastně nemohl. Já jsem zapomněla, že on do obchodů nechodí. Má z nich strach.

Tak já se dojdu zeptat vedle tchýně, jestli nemá nějakej doma. Kolik je? Tak to nic. Touhle dobou už bubnuje na poli a hledá ty svoje energie. Ta se vrátí až za tmy. 

Musíš to vypít bez cukru.

A nekruť si pořád ty vlasy, mami! Já vím, že bez toho nemůžeš bejt, ale začíná mě to dost znervózňovat!

Táta mi včera volal, moc jsem mu teda nerozuměla, byl zase mimo, ale taky si stěžoval, že si pořád jen kroutíš vlasy. Jak na tom teď táta vůbec je, pořád pije každej den?"

Máma se opět zamračí: "Musíme teď řešit tátu?"

"Ne, promiň.
Kde jsme to skončili? Jo, takže prostě všichni jsme normální!"