Ovečka z déčka

Rodiče nespavých autistů se jistě nediví, že jsem pro spánek svého dítěte ochotná udělat cokoliv. Cokoliv, co nabízí i sebemenší naději na jeho, a tedy i moje usnutí. A i když spolu s autismem jsem ztratila naději na spoustu věcí, naděje na celou noc v říši snů mě neopustila ani po téměř devíti letech nočního bdění.

To moje cokoliv zřejmě dosáhlo vrcholu, když můj syn v televizi zaregistroval, že ovečky z déčka chodí každý večer v osm spát, celou noc spí a ráno v sedm zase vstanou. Tak jsem mu k Mikuláši koupila plyšovou duhovou ovečku a snila o tom, že s ní  bude moje dítě v osm večer usínat, celou noc spát a v sedm ráno vstávat.

Začátek večera s ovečkou vypadal opravdu nadějně. Syn jen tři hodiny opakoval: "Kaka hihi", což znamená, že ovečka dělá hají, a krátce po jedenácté se k ní přidal. Po devíti minutách ve své říši snů se na posteli prudce posadil, popadl ovečku, zalapal po dechu, vytřeštil oči a se vztyčeným ukazováčkem směrem k mostku vykřikl: "Kaka koko!"

Následoval další křik, dohady, prosby, sliby, domluvy a intenzivní boj.

Rodiče nespavých autistů by se při půlnočním projíždění naší vesnicí jistě nedivili. Pro všechny ostatní to vysvětlím.
Při půlnočním projíždění naší vesnicí se Vám může stát, že hned za mostkem uvidíte rezignovanou mámu, jak hází plyšáka, v ledovém potoce nadšeně skáče dítě a mobilem na ně svítí ve stoje spící táta. Prosím Vás, to není moderní adventní představení, ani bláznivý vánoční večírek a už vůbec ne důvod pro volání sociálky. To jenom ovečka z déčka, můj syn, a tedy i já nemůžeme usnout dřív, než ta ovečka skočí přes potok.