Nenávist

Autismus mého dítěte má mnoho těžkostí, se kterými nelze nic moc dělat. Na psychoterapii jsem se dozvěděla, že je můžu nenávidět nebo je přijmout a přizpůsobit se jim. Že není nutné tyhle těžkosti milovat nebo uctívat. Jen přijmout. 
 

Samozřejmě, že jsem je nenáviděla a každý den s nimi bojovala. A každý den prohrávala. Ale přijetí pro mě bylo sci-fi. Nesmysl. Neviděla jsem k němu jediný důvod.

Psychologům se to od stolku povídá. Je dítě ráno neškrtilo, protože mu omylem nenazuli modrou botu místo černé.

Nešlo mi to hned. Šlo to postupně, po malých minikrůčcích a za pomoci mnoha odborníků. A stejně nemůžu říct, že jsem ty těžkosti bezvýhradně přijala.
Ale můžu potvrdit, že žít bez nenávisti a bez marného boje s něčím, co nelze ovlivnit, je snazší. Obojí totiž strašně vyčerpává. A pak bohužel nezbývá energie na to málo hezkého, na co se vyplatí mít dost sil. 

Třeba když se Vám dítě podívá do očí a usměje se.
Když Vám předá obrázek, který stejně namalovaly asistentky, ale předá ho a nehodí na zem nebo neroztrhá na sto kousíčků.
Když na Vás bez poškození interiéru terasy trpělivě dvě minuty počká, než se před procházkou obujete, a na procházce se dokonce ani nesvlíkne donaha.
Když si při šedesáté návštěvě zoologické zahrady konečně všimne, že v ní jsou kromě zábradlí, šroubků, lan a kamínků taky zvířata.
Nebo když Vás ve spánku chytne a obejme jako protivně zpívajícího plyšáka, kterému obvykle projevuje víc lásky než Vám.

Můžu potvrdit, že i na to hezké je potřeba mít energii.
Byly doby, kdy jsem ji neměla. Nemohla jsem ji mít, protože jsem byla vyčerpaná z neustálé nenávisti, která se nenápadně změnila v podivnou otupělost.
Kolik milých okamžiků mi uniklo. Kolik důvodů k radosti jsem neviděla. Kolik těch vteřin štěstí, které dělají život životem, jsem ani nezaznamenala.
Kolik lásky k mému dítěti jsem pod tu nenávist a otupělost pohřbila.

Dneska jsem četla skvělý článek od Martina Fendrycha, kde popisuje, jak se vlna solidarity mění v nenávist. I já to kolem sebe vidím. Každý den je to zřetelnější. A děsí mě to.
Já sama vím, že prvotně je snazší a asi i přirozenější něco, co Vám změnilo Váš dosavadní život, nenávidět. Jenže dlouhodobě je to jako dláždit si cestu do pekel. A čím dál zajdete, tím hůř pro Vás a Vaše blízké bude. 

Já sama také vím, že není vůbec snadné z téhle cesty sejít. Na druhou stranu si říkám, že přestat nenávidět uprchlíky kvůli cenám benzínu nebo vládní pomoci by mohlo být mnohem jednodušší než přestat nenávidět osud za to, že máte dítě s těžkou psychickou poruchou.

Nedělám si iluze, že tenhle článek něco změní, ale napsat to musím.
Tahle válka naše životy změní, ať chceme nebo ne. Prostě se to stane. Kéž by to znamenalo jen dražší benzín a potraviny nebo větší konkurenci na trhu práce.
Ta maminka s dítětem v náruči, která má to štěstí, že se k nám dostala a nebyla při útěku zastřelena na ulici, za to opravdu nemůže. A to i když k nám přijela vlastním autem a má mobil. Ještě před pár dny totiž žila stejně jako my. 

Na druhou stranu nenávist je přirozená emoce. Naše nenávist by ale měla směřovat k člověku, který si ji opravdu zaslouží. A musíme udělat všechno proto, aby se ta nenávist nezměnila v otupělost. Musíme ho zastavit.
Musíme ho zastavit, aby jsme i my nemuseli prchat s dětmi v náručí, odjíždět možná navždy z domova ve vlastním autě se svým mobilem a doufat, že v sousedních zemích nás za to nebudou nenávidět.

A až ho zastavíme, tak tu změnu našich životů budeme muset přijmout. Jen přijmout.