Mrazivá myšlenka

Byl to takovej běžnej telefonát s mamkou. Jeden z mnoha, co jsme spolu vedly stokrát. Ale tenhle jsem zakončila myšlenkou, která mě napadla tak samozřejmě, jako stokrát použitá výmluva, jak telefonát skutečně zakončit.
Ta myšlenka mě doslova zmrazila. Chvíli mi trvalo, než jsem se mohla vůbec pohnout. 
Ráda bych napsala, že chvíli trvalo, než mě přestalo mrazit. Ale není to tak.
Mrazí mě z toho doteď.

"Ty videa, co jsi mi večer poslala, jsou úžasný. Vůbec to vypadá, že je to teď takovej správnej parťák a že s ním je sranda. Je to s ním zase lepší, ne?

Jako je, ale... eh...  Víš mami, co jsem Ti posílala, to byly zrovna asi jediný hezký minuty z celýho dne.

Jak to?

No, prostě jo, no. Jinak to bylo náročný. Zase.

Jak náročný? 

Prostě náročný.

A co se stalo? Co jste celej den dělali?

Tak ráno měl dobrou náladu a plno energie, asi mi chtěl dát pusu, ale nějak to v tom letu neodhad a dostala jsem hlavičku. Byla to hrozná rána, tekla mi krev z nosu a pak jsem se probrala až za hodinu. Snad to nebylo bezvědomí. Ale bolí mě hlava a i celý tělo. V noci mě nechtěně párkrát kopnul do zad a do břicha, tak to bude asi od toho. On totiž špatně spal, už večer byl nervózní a před usnutím se bouchal do hlavy.
No a po obědě nám utek. Chytla jsem ho kousek od domu a chtěla ho odnést zpátky, byl jen v ponožkách a jak pršelo, tak měl mokrý nohy a lehal si na zem a zvedal ty ledový nohy nahoru. Bylo to docela vtipný, jak ty mokrý nohy řešil. Ale nechtěl, abych ho odnesla, a tak měl záchvat, strhával mě na zem a mlátil sebou a zase jsem jich pár schytala. Ale je to moje chyba, nedala jsem si pozor.
Odpoledne už bylo lepší, to jsem natočila ty videa, jak se směje a nosí mi panenky.
No a večer, to si zase vzpomněl na zubaře a chtěl si vytrhat zuby, ale nešlo mu to, tak brečel a vztekal se a vzal...

Víš co, ani mi to neříkej. Já to ani nechci slyšet. Já to nechci slyšet!" 

TY TO NECHCEŠ SLYŠET? JÁ TO NECHCI ŽÍT!

"Mami promiň, já za ním musím jít. Ahoj."

Vážně? Vážně to nechci žít? Jak si tohle můžu o životě se synem, kterýho nadevšechno miluju, myslet? Jak mě to může vůbec napadnout? Vždyť jsem máma! To mě nemůže napadnout. Sakra, vždyť to mám snad už dávno zpracovaný! Tak jak to, že mě to napadlo? Vždyť to je jak rouhání. Co je se mnou špatně? 

Co je se mnou zase špatně?!